Na hlavní stránku Regionalistu...
- Babice 1951
- Číhošťský zázrak...
- Dobří rodáci...
- Pamětníci vyprávějí...



Deník...
Kalendarium
Komentáře
www.IGLAU.cz
Kulturní servis
Country music
Křesťanství
Z archivů
Komunistické zločiny
Hudba, mp3
MHD v Jihlavě
Redakce, tiráž
Podpořte nás!
Reklama v Regionalistu...




visitores: 641465

Číhošťský zázrak roku 1950

Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nepoznali Tvůrce... (Mdr 13,1)


Adventní zázrak v Číhošti

Na třetí adventní neděli 11. prosince 1949 došlo v Čihošti -v malé vesničce na Vysočině poblíž Ledče nad Sázavou - k události, která je dodnes zahalena rouškou tajemství.

"Zde je ten, kterého neznáte..."
Při mši svaté v místním kostele, právě při kázání faráře Josefa Toufara, se půlmetrový kříž umístěný na hlavním oltáři několikrát pohnul ze strany na stranu.
Farář sám o ničem nevěděl: dle vlastnoručního záznamu ve svém deníku byl informován o této události až následující den místním kovářem panem Pospíšilem. Kromě zmíněného kováře pohyb křížku při mši svaté však zaregistrovalo ještě dalších 18 svědků, kteří začali šířit zprávu o podivném jevu do širokého okolí.
O tuto událost se však mimo to začínají okamžitě zajímat i orgány komunistické policie - do Čihoště je vyslán strážmistr Goldbricht z Ledče, který podal hlášení o podrobné prohlídce kostela i zmíněného křížku. Nenašel však tehdy vůbec nic, co by se dalo přičíst nějaké technické manipulaci, ať už ze strany kohokoli.
Fotografie již pohnutého křížku na oltáři z prosince roku 1949. Kříž je viditelně nakloněn dopředu a současně pootočen doprava...
Na Hod Boží Vánoční téhož roku se ovšem při mši svaté křížek na oltáři pohnul opět. I tentokrát vše vidělo několik věřících a zvěst o zázraku v Čihošti se rychlostí blesku rozlétá po republice. Do Čihoště se začínají sjíždět zvědavci ze širokého okolí a znervosnělá jihlavská StB postupuje případ do Prahy pod označením "nedovolená manipulace s křížkem".
Věci dostávají rychlý spád a zatímco Čihošť během ledna navštěvují i církevní autority, aby vyšetřily situaci (mezi prvními přijel například opat sousedního želivského kláštera Vít Tajovský), nad nebohým farářem Toufarem se stahuje smyčka. V sobotu 28. ledna 1950 přijíždějí na čihošťskou faru dva muži - prý z tiskové agentury - a žádají prohlídku kostela. Vycházejí poté společně s farářem z fary - údajně do chrámu - a všichni mizí za hřbitovní zdí.
To byl poslední okamžik, kdy byl Josef Toufar viděn živý. Ještě týž den je totiž namísto do svého kostela zmíněnými muži převezen na StB do Jihlavy a odtud 29. ledna eskortován do Valdic.
Zvětšený detail dobové fotografie křížku na oltáři...
Zde za pouhý měsíc "vyšetřovatelé" pod vedením Ladislava Máchy (mimochodem v roce 1968 usvědčeného, leč dodnes nepotrestaného) proměnili zdravého a silného venkovského kněze v bezvládnou zkrvavenou trosku. V sobotu 25. února nastává u vězně krise a všechny prvotní příznaky hovoří o rozsáhlém zánětu pobřišnice následkem proděravění střev či žaludku. P. Josef Toufar je proto na přímý zásah ministerstva vnitra převezen prakticky již v agonii do pražského SANOPZU k urgentní operaci zažívacího traktu. (Ministerstvo zřejmě mělo eminentní zájem na tom, aby zůstal naživu pro připravovaný monstrproces, ve kterém by se veřejně doznal před celým národem k podvodnému zázraku s pohyblivým křížem.)
Ke otřesnému způsobu, jakým z kněze Toufara bylo vynucováno "přiznání" k zinscenování zázraku, lze uvést dvě svědectví od tehdejšího personálu SANOPZU, pořízená v roce 1968:
Zdravotní sestra SANOPZU: "...byla jsem i v koncentráku, viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev..."
MUDr. František Maurer: "Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych - jasná vražda!"
Krátce po operaci v SANOPZU dne 25. února 1950 ve 20.35 hodin P. Josef Toufar umírá. Jako diagnosa je dodatečně uveden zánět pobřišnice po perforaci žaludku.
Tělo nebohého faráře bylo poté pohřbeno do hromadného hrobu spolu se čtyřiceti dalšími zemřelými v Praze - Ďáblicích a jeho smrt je úředně oznámena pozůstalým až v roce 1961, kdy jim notářství v Havlíčkově Brodě sdělilo, že Josef Toufar zemřel 25. 2. 1950 na zánět močových cest (?).
Režim nicméně bez ohledu na smrt P. Toufara rozjíždí ideologickou kampaň, ve které jej označuje za agenta Vatikánu, západního špióna a dovedného manipulátora, který se "neštítil použít pro své cíle i podvodu s domnělým zázrakem". Dovedně se přitom daří zamlčovat, že farář je již díky vyšetřovacím metodám komunistické policie několik týdnů mrtev. V údajně dokumentárním filmu z "rekonstrukce zločinu" s názvem "Běda tomu, skrze něhož..." (který byl v rámci kampaně povinně promítán ve všech kinech v republice kromě Ledečska a pochopitelně samotné Čihoště) dokonce v roli faráře Toufara na kazatelně, oděn do mešních rouch, vystupuje osobně sám státní prokurátor dr. Čížek...
Jak to vlastně ve skutečnosti bylo, nelze dnes po desetiletích asi už s určitostí nikdy objasnit. Ať již však pohyblivý křížek nastražila StB sama, aby měla záminku k tvrdému úderu proti církvi (souběžně se zatčením Toufara byl totiž zatčen jeho "soused" želivský opat Vít Tajovský a většina opatů a vyšších církevních hodnostářů v republice a posléze v takzvané Bartolomějské noci z 13. na 14. dubna 1950 násilně internováni všichni řeholníci z více jak 140 českých a 70 slovenských klášterů), či zda se před pětačtyřiceti lety stal v malé vesnici na Vysočině opravdu zázrak, nemůže změnit nic na faktu, že se kněz Josef Toufar, původem z Arnolce u Jihlavy, stal skutečným mučedníkem Kristovy církve, jenž prolil svoji krev až do poslední kapky.

(Použité dokumentární materiály: František Drašner - Čihošťský zázrak, 1990 a Rudolf Ströbinger - Stalo se v adventě, 1968)


Zpět na obsah


dokument

Vzpomínky želivského opata Víta Tajovského na kněze a mučedníka Josefa Toufara

Výňatek z autentických vzpomínek jednoho z nedobrovolných aktérů čihošťských událostí, opata želivského kláštera Premonstrátů Víta Bohumila Tajovského (1912-1999), na osobnost Josefa Toufara:

51. opat želivského kláštera premonstrátů Vít Bohumil Tajovský (1912 - 1999)
Jsem spolužák pátera Toufara z gymnasia v Havlíčkově Brodě. Bylo to pro nás tehdy překvapení, když k nám do primy nastoupil dospělý pětadvacetiletý letý muž. Josef pocházel z Arnolce od Polné, kde rodiče měli statek a nechtěli, aby studoval. Proto se na gymnasium zapsal až po jejich smrti.
Za jeden rok pak ovšem udělal dvě třídy a studoval u nás až do kvarty. Jelikož však byl Havlíčkův Brod pro něho dosti daleko, přestoupil v kvintě do gymnasia v Chotěboři. Zde také dokončil studia a poté odešel do semináře v Hradci Králové. Tam jsme se opět setkali: Já jsem studia dokončoval a on začínal.
Jeho první "místo" bylo v obci Zahrádka. Já jsem znal předchozího faráře, za kterým jsem jezdil a tak jsem se spřátelil i s Josefem Toufarem - říkali jsme mu "Pepíček". Hojně jsem mu vypomáhal. Toufar se - díky svým povahovým vlastnostem - stával velmi oblíben a lze říci, že byl skutečně vzácným člověkem.
O zázraku v Číhošti , který se stal v adventě roku 1949, jsem se já osobně dozvěděl až 5. ledna 1950. Tehdy jsem se vracel ze sv. Kopečku u Olomouce, kde jsem v prosinci v ženském premonstrátském klášteře dával duchovní cvičení. Na nádraží v Olomouci se objevil prof. dr. vicerektor Kulíšek ze semináře v Hradci Králové a říkal: Pane opate, co se to děje u vás v Číhošti - nevíte o tom, že se tam stal zázrak?
Já jsem tomu ovšem nevěřil.
Dr. Kulíšek mi tedy řekl, abych tam jel, věc vyšetřil a podal zprávu biskupovi...
Ihned druhý den jsem se tedy do Čihoště vydal, a to společně s páterem Rafaleem a také s primářem plicního oddělení z Humpolce, dr. Richterem - mým osobním lékařem - který se o celou záležitost velmi živě zajímal.
V Číhošti nám popsali, že asi dvaadvacet lidí vidělo hýbání křížem. (Dodnes ovšem opravdu nevím, zda to byla pouze fantasie místních farníků, nebo to opravdu někdo nějak připravil. Celá věc je mi dodnes záhadou, kterou zatím stále ještě nikdo spolehlivě neobjasnil...)
Toufar nechal ještě před naší návštěvou udělat fotografie toho křížku na oltáři a já - když jsem snímky uviděl - jsem ho důrazně varoval, aby byl s touto věcí velmi opatrný, že by ho mohli zatknout.
Toufara skutečně zatkli 28. ledna a převezli jej ihned do Kartouz (Valdic, pozn. red.), kde tehdy byla vyšetřovací vazba pro církevní hodnostáře a kněze vůbec. Mě současně s tím obvinili, že jsem z Vatikánu přivezl rozkaz, abych zde, na Českomoravské vysočině, "způsobil" zázrak. Měl jsem to prý zinscenovat proto, aby lidé nevstupovali do JZD. Proto jsem byl 30. ledna 1950 zatčen také.
Oni měli připravena veškerá doznání, která jsme - já i Toufar - odmítli a tak jsme byli převezeni do kasemat, nazývaných "temnice". Šlo o kobky se zatemněnými okny, v nichž byl pobyt zostřen tvrdým půstem.
Desátý den jsem si už proto v duchu říkal, že asi podepíšu všechno. Bez jídla, pití, bez lůžka, leželi jsme pouze na betonu. Každou hodinu nás bachař budil, museli jsme se postavit do pozoru a říci své číslo a pak do úpadu cvičit. Pak si člověk mohl lehnout, ale pokud odmítl nebo nemohl vstát, vylili na něj kbelík studené vody.
Že je Pepíček vězněn v cele bezprostředně vedle mě jsem poznal bezpečně po sluchu - on si tam totiž zpíval duchovní písně!
Potom nám - vězňům ponechaným o žízni - jednoho dne přinesli v hrnečku nápoj, který byl na chuť velmi ostrý. Slyšel jsem již dříve, že věznitelé v komunistických kriminálech připravují nějaké omamné, halucigenní látky a proto jsem se tehdy překonal a podezřelý nápoj nevypil. Bachař na mě totiž neviděl a tak jsem si pouze jakoby polil šaty.
Bohužel však Josef Toufar tuto ostrou tekutinu zřejmě vypil. (Zemřel totiž na perforaci žaludku, přičemž příčinou mohl být právě i tento nápoj.) Druhý den pak Josefa odvezli do pražského sanatoria na operaci, kde - jak jsem se později dověděl - zemřel.
Pepíček byl opravdu statečný. Vydržel i když musel hodně trpět - byl opravdu krutě bit. Lékaři, kteří jej přijímali prý tehdy uvedli, že měl podlitiny, modřiny a otoky. Přiznání k hýbání s křížkem v Čihošti z něj chtěli zřejmě věznitelé stůj co stůj vytlouci, bez ohledu na jeho stav, zdraví, či jak se ukázalo i jeho život....

(Záznam rozhovoru s opatem Tajovským, z něhož pochází tento výňatek, byl pořízen Regionalistem v klášteře v Želivě v únoru roku 1998)


Zpět na obsah


Opis dopisu zaslaný p. farářem Toufarem p. faráři Janu Dvořákovi v Křešíně

. Číhošť 12.1.1950 Na Tvůj ctěný dopis odpovídám,


Vlastnoruční náčrtek situace okolo křížku v číhošťském kostele od P. Toufara (z dopisu svému spolubratru Janu Dvořákovi)
11.12. 1949 jsem měl kázání na téma: Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte. To jsem již ku konci kázání opakoval a pokračoval. Zde ve Svatostánku je náš Spasitel, a udělal jsem akci ku oltáři. A tu, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak se na Svatostánku začal pohybovat kříž, celý i s podstavcem.
Kříž ze dřeva vysoký 48 cm, podstavec kulatý, průměr 8 1/2 cm. Naklonil se pomalu na stranu epištolní, pak zase na stranu evangelní, zase nazpět na stranu epištolní, pak zase na evangelní a vrátil se doprostřed a zastavil. Výchylky na každou stranu od středu dle svědků 45 - 50 stupňů. Když se kříž zastavil, neobrátil se však jak stál pevně a jak kříž obyčejně stává korpusem k hlavním dveřím, ale celý kříž se stočil na kazatelnu směr. Mimo to se celý naklonil směrem ku předu v místě, kde je zasazen do podstavce a výchylka je taková, že těžiště je daleko nad základnou podstavce. Jiný kříž se musí vrátiti, jak to zde v neděli zkoušel na druhém v tom samém provedení kříže S.M. p. opat ze Želiva a p. primář Richter z Humpolce.
Ti současně zkoušeli a vyptávali se svědků, co jak viděli. Celkem onu neděli to vidělo 19 svědků od stáří 10 - 45 roků, z nichž je několik mužů a z nich dva, kteří byli nábožensky hodně vlažní a jeden ze Zdislavic, skoro nevěrec, který řízením Božím tu neděli přišel do kostela. Se všemi byl sepsán protokol, všichni zdraví a normální. Je z nich také studentka - septimánka. Že je vyloučen zrakový klam nebo sugesce, prohlásili ti, kteří to viděli, mně i SNB, kteří to zde 21. 12. 1949 vyšetřovali. Já jsem to neviděl a dozvěděl se to až druhý den, kdy to již věděla téměř celá farnost, neboť to vidělo z každé vesnice několik. Všech 19, kteří se podívali na oltář to vidělo, ani jeden, který by se díval na oltář a kříž by stál, ti druzí - plný kostel se díval na mne, poněvadž káži poměrně rychle a akci jsem udělal krátkou.
Ostatní fáma - s ohněm atd. je výmysl a čím dále, tím hroznější. Pravda je, že ještě na Hod Boží spatřilo pohyb kříže několik zpěváků a větší obrácení jeho zase tuto neděli, asi v poledne. Poutníků je zde stále zdaleka široka od Prahy, z Moravy atd.. Mnozí ze zvědavosti, mnozí jako upřímní poutníci. V sobotu jedu za tou záležitostí za p. biskupem, jemuž vezu protokol svědků a fotografii úchylek kříže. Kněží zde bylo již ku 30.

Zpět na obsah


Stane se Číhošť poutním místem?

Číhošť na Havlíčkobrodsku se stává neoficiálním poutním místem, a to nejen kvůli událostem z adventního a vánočního času v roce 1949. Zřejmě i proto dle návštěvní knihy v místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie - jenž proslul takzvaným číhošťským zázrakem z konce roku 1949 - přijíždějí do Číhoště od pádu komunismu prakticky den co den desítky poutníků z Česka i Evropy.

Stává se číhošťský kostel dalším českým poutním místem? (na fotografii současný křížek na oltáři v Číhošti)
Jak Regionalistu sdělili místní farníci, dodnes neobjasněný pohyb křížku na oltáři v roce 1949 - kvůli němuž byl komunistickými vyšetřovateli v únoru 1950 nelidsky umučen farář Josef Toufar - nebyl podle nich údajně jediným nevysvětlitelným jevem. Stal se prý pouze počátkem celého řetězu zvláštních událostí, které se zde vyskytují prakticky až do dnešních dnů.
"Pohyb kříže na oltáři ve dnech 11. a 25. prosince 1949 nebyl tehdy zdaleka posledním," řekla Regionalistu očitá svědkyně událostí před padesáti roky, dnes jednasedmdesátiletá Jaroslava Trtíková. Jak doplnila, nový oltářní křížek v číhošťském chrámu Nanebevzetí Panny Marie (původní "zázračný" kříž z lipového dřeva komunistická policie nechala ihned po zatčení faráře Toufara z kostela odstranit a beze stopy zlikvidovat) se naprosto stejným způsobem jako jeho předchůdce v adventu 1949 pohyboval na Popeleční středu 22. února 1950 (tedy tři dny před smrtí Josefa Toufara) a zejména pak o slavnosti Božího Těla téhož roku, která v roce 1950 připadla na 8. června.
"Jenže tentokrát jsme již raději my všichni - kteří jsme v ony zmíněné dny v číhoštském kostele byli - o zázraku důsledně mlčeli. Riskovat znovu zatýkání v obci nebo snad dokonce i další životy jsme v žádném případě nechtěli," prohlásila pamětnice. Jak doplnila, svědci opětovného pohybu křížku z roku 1950 proto poprvé o této události veřejně promluvili v době uvolnění poměrů v roce 1968. "Ani tehdy se však nebylo radno o události ještě nějak výrazněji šířit," doplnila Jaroslava Trtíková.
Po příchodu biskupa a hostů se dne 11. 12 .1998 na zamrzlém okně v kuchyni na faře v Číhošti objevil z jinovatky obrazec ve tvaru naprosto pravidelného kříže, který z bližšího pohledu dle pamětníků připomínal původní oltářní křížek z dob pana faráře Toufara...
Jak uvádějí další místní farníci, k pozoruhodnému jevu v Číhošti došlo rovněž loňského roku ve výroční den takzvaného číhošťského zázraku. "V pátek večer 11. prosince 1998, poté, kdy královéhradecký biskup Dominik Duka v našem chrámu posvětit nový oltář, se po příchodu biskupa a hostů na zamrzlém okně v kuchyni na faře v Číhošti objevil z jinovatky obrazec ve tvaru naprosto pravidelného kříže, který z bližšího pohledu dle pamětníků připomínal původní oltářní křížek z dob pana faráře Toufara," uvádí v této souvislosti Zdeňka Pipková ze Světlé nad Sázavou. Podle jejího mínění, podporovaného dalšími obyvateli obce, prý tak v loňském roce došlo k opakování zázraku jinou formou. Navíc podle nic šlo o jev, který mohlo nerušeně pozorovat mnoho svědků včetně biskupa Duky a který mohl proto být také jednou z místních farnic vyfotografován.
"Okno bylo zamrzlé, nikde jinde okolo žádný jiný ornament nebyl, pouze onen kříž. Zůstal na okně až do druhého dne (do soboty 12. 11. 1998, pozn. red.). K polednímu, když začalo svítit sluníčko, se křížek beze stopy rozpustil," vzpomíná Z. Pipková.

Zpět na obsah


Ve výroční den číhošťského zázraku zemřel opat Tajovský

Padesátý první opat želivského premonstrátského kláštera Vít Bohumil Tajovský zemřel v sobotu 11. prosince 1999 v 11 hodin dopoledne ve svých 87 letech v klášteře v Želivě.

Jeden z nejstarších opatů na světě tak odešel přesně na hodinu a den půlstoletí poté, kdy se 11. prosince roku 1949 na oltáři v sousední Číhošti při kázání Tajovského spolužáka faráře Josefa Toufara třikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný kříž.
Opat Vít Bohumil Tajovský (*1912 v Klanečné na Havlíčkobrodsku) byl prvním církevním hodnostářem vyšetřujícím ještě bezprostředně v roce 1949 okolnosti číhošťského zázraku a proto se po následujícím zásahu komunistického režimu stal i jednou z jeho prvních obětí. Následující represe komunistických orgánů vůči církvi se mimo desítek jiných dotkla též opata Tajovského, jenž byl v souvislosti se zmíněným zázrakem zatčen a odsouzen na dvacet let těžkého vězení.
Po propuštění z komunistických věznic po amnestii v roce 1960 byl opatu Tajovskému úřady zakázán výkon kněžské služby, takže až do svého odchodu do pense v roce 1972 byl nucen pracovat výhradně v nekvalifikovaných dělnických profesích.
Svého úřadu se mohl Vít Bohumil Tajovský - zvolený za opata želivskou premonstrátskou komunitou v lednu roku 1948 - ujmout až na sklonku roku 1989 a tak se současně stát nejdéle sloužícím opatem v celé Evropě. Roku 1996 byl opatu Tajovskému za jeho celoživotní postoje udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Zpět na obsah


První kněz umučený českými komunisty by mohl být blahořečen

P. Josef Toufar (1902-1950)

První obět komunistické zvůle z řad duchovních, číhošťský farář Josef Toufar, by mohl být v budoucnu prohlášen za blahoslaveného. Regionalistu to sdělil generální vikář královéhradecké diecese P. Josef Socha.
"Všichni bychom si toto velmi přáli, a to nejen proto, že pan farář Toufar byl prvním umučeným knězem v komunistické éře," řekl vikář. Jak informoval, zahájení procesu beatifikace Josefa Toufara bylo osobním přáním již předchozího hradeckého biskupa Karla Otčenáška.
Podle P. Sochy je však nejdříve nutno nashromáždit dostatečné množství materiálů týkajících se jak osoby patera Toufara, tak i samotných číhošťských událostí v roce 1949. "Sběrem dokumentů a vyšetřováním zmíněných událostí jsou v současné době pověřeni světelský farář pater Pospíšil a též doktor Pokorný," upřesnil vikář Socha. Jak dodal, případná beatifikace Josefa Toufara je prozatím mírně komplikována neexistencí všech potřebných dokumentů k číhošťským událostem, o což se důsledně postaraly různé komunistické orgány v šedesátých, sedmdesátých i v osmdesátých letech.
"Je samozřejmé, že celé věci by pomohlo i případné prokázání některého zázraku," doplnil generální vikář.

Zpět na obsah

(Stránku připravili: Leo Švančara a Eva Šinkovská, fotografie: Luboš Pavlíček)