Na hlavní stránku Regionalistu...
- Babice 1951
- Číhošťský zázrak...
- Dobří rodáci...
- Pamětníci vyprávějí...



Deník...
Kalendarium
Komentáře
www.IGLAU.cz
Kulturní servis
Country music
Křesťanství
Z archivů
Komunistické zločiny
Hudba, mp3
MHD v Jihlavě
Redakce, tiráž
Podpořte nás!
Reklama v Regionalistu...




visitores: 747758

Nekrácené vzpomínky pamětníků číhošťského zázraku

(Regionalist zde nabízí čtenářům prakticky doslovný přepis zvukových záznamů rozhovorů s pamětníky číhošťského zázraku pořízených Regionalistem v Číhošti dne 11.12.1999)

Růžena Lebedová, 76 let:

Celých 50 let to nemohu zapomenout, protože nejhorší bylo to, když ho (Toufara, pozn. red.) odvedli; to, co se stalo, to nezapomeneme v životě, zejména my pamětníci. Ale potom to bylo pro nás zlé - hlavně o nedělích - když důstojný pán byl pryč. To bylo hrozné.
Když se křížek na oltáři pohnul, v kostele jsem byla, ale neviděla jsem to. Bylo nás osm z baráku, ale žádný z nás to přímo neviděl. My jsme byli upoutáni na Toufarovo kázání, protože tenkrát on kázal o tom, že Spasitel je zde ve statostánku, a v tom se to stalo.
Po události jsme byli pronásledováni. Tatínek byl varhaníkem a bratr byl zavřený šest neděl v Jihlavě za to, že to pomáhal zinscenovat. To však nebyla vůbec pravda , bratra však odvedli na dalších čtrnáct dní na Pankrác, ale to už byl páter Toufar mrtvý, stejně byl na Pankráci zavřený, jenom chodil na výslechy a pak ho pustili, když byl pan farář mrtev a bratr se k ničemu nepřiznal.
My zde v Číhošti celý zázrak z roku 1949 máme pouze za úkaz Boží, my to nemáme za nějaké inscenace pátera Toufara.
To totiž není pravda, protože páter Toufar si ani kolo neopravil. Když píchl kolo, na kterém jezdil na náboženství po školách, musel počkat, až mu někdo vyměnil pneumatiku. Jakpak by pak mohl toto zinscenovat?
Potom navíc, když se křížek pohnul, byl celý kostel přece prohlížen. Přijeli i esenbáci z Ledče nad Sázavou, chtěli křížek narovnat nebo dát zpět na oltář - a on se vždy svalil, protože na jiný oltář prostě nepatřil. A tak ho nenarovnali. Zkoušeli, jestli by stál na druhém oltáři, což se nestalo, stál pouze na hlavním oltáři. Původní křížek rozbili, při natáčení toho jejich filmu úplně a nedali nám z něj ani třísku. My jsme chtěli aspoň kousek z toho křížku na památku. Řekli nám, že je v Praze, a nedali nám nic.
Ten jejich film "Běda tomu, skrze něhož" se v Čihošti nikdy nepromítal, přestože jsme tu měli kino. Jedině tady se nesměl promítat, například v Ledči nad Sázavou ho v kině tehdy dávali. Až po revoluci v roce 1989 nás vzali do autobusu a v Ledči nám ho promítli. Zaplakali jsme hnusotou, co to tam natočili. V tom filmu na kazatelně nestál pan farář Toufar, to mohu říci zcela jistě. (Dle některých pramenů stál ve filmu Běda tom, skrze něhož..." na kazatelně číhošťského kostela oblečen v albě a ornátu státní prokurátor Karel Čížek, pozn. redakce Regionalistu)
Pátera Toufara do Čihoště dovezli den před smrtí, vynesli ho prý na kazatelnu a on pak druhý den skonal. Nemohl nahoru po schůdcích dojít, jak byl ubitý - nohy a celé tělo měl rozbité. Ale už ten film s ním nemohli natočit, protože se tam prý zhroutil. V tom filmu neučinkoval ani nikdo z místních. Hnali nás od kostela pryč; vůbec jsme se k němu nesměli přiblížit, jenom jsme tak zpovzdálí pozorovali četníky.
Události v Číhošti v prosinci roku 1949 si vysvětlujeme jedině jako úkaz Boží, že ve svatostánku je ten, kterého mnozí neznají, jak řekl důstojný pán. Tak, jedině tak si to představujeme. My všichni.
Rádi bychom však věděli, proč v tak chudém kostelíčku, jako je náš, se toto stalo. Pro věřící to znamenalo moc, protože jsme věděli, že málokdo sem chodí.
Po zatčení pátera Toufara sem dováželi své kněze, mše zde byly a když sem přišel jiný páter, zase se to ukázalo (pozn. red.: pohyb křížku se údajně znovu v Číhošti objevil vícekrát, a to i po smrti P. Josefa Toufara) a on nás prosil, abychom byli ticho. Zázrak se nejednou opakoval. Bylo to 25. prosince 1949 - na Boží hod, v únoru a na Boží tělo v červnu 1950. Pak už jsme nic neřekli, protože jsme se báli mluvit, aby nám zase pátera nesebrali.

Jaroslava Trtíková, 71 let:

Viděla jsem před 50 lety v neděli 11. prosince 1949 to kývání křížku. Byl to pro nás zázrak. Každý si nejdříve myslel sám o sobě, že je to špatné znamení a tak, až když se to rozkřiklo, poté jsme to měli jako Boží úkaz. Je to již 50 let a žádné opravdové vysvětlení dosud nikdo nepodal.
Každé tahání drátků je vyloučené, kdepak to. Křížek se pohnul - co si vzpomínám - dvakrát nebo třikrát nalevo, napravo. Je vyloučeno, že by byl pohyb trhaný a že by to udělala StB je také vyloučené. To vůbec nepřipadá v úvahu. Cizí lidé tu neděli v kostele vůbec nebyli.
Páter Toufar byl velmi oblíbený, veselý a společenský člověk. Vzpomínáme na něj v dobrém, měli jsme ho rádi.

Stanislav Kovanda, 70 let:

Když se to o křížku rozkřiklo, chtěli to lidé vidět. Říkal jsem, že jim to nebudu popisovat, jestli chtějí, ať si tam zajedou, že to není z Ledče nad Sázavou daleko. Třeba jsem je do Číhoště zavezl a křížek nad svatostánkem bylo možno si prohlédnout ze všech stran. Základna kříže byla polokoule v průměru o třech centimetrech a po tom pohnutí se stočil, překlonil se přes svoji základnu a tak zůstal stát. A to také viděl strážmistr SNB Goldbricht z Ledče nad Sázavou, který to popsal, ale jeho vedení se to zřejmě nelíbilo, tak to přepracovali a pak teprve se o tom začalo jednat. Od prosince do půlky ledna si toho tady nikdo nevšiml - to byla běžná věc, až teprve sem začali lidé chodit, začala se o Číhošť zajímat bezpečnost. Je vyloučeno, že by to instalovala StB. Tomu tady nikdo nevěří, protože kdo měl možnost si křížek prohlédnout na svatostánku ví, že byl celý jemně zaprášený, a to úplně stejně jako všechno ostatní kolem. A květinám, co tam prý byly - například v tom jejich filmu, se tady v Číhošti říká koště. Byla totiž neděle v adventu a to asi komunisté nevěděli, že v adventu a postě se na svatostánek nic nesmí dávat. Proto tu neděli 11. prosince na svatostánku nebylo okolo křížku vůbec nic.
Proč se tehdy křížek pohnul, to nevím. Jsou věci, kterým my nerozumíme, to nemohu říci. Ovšem, že by v tom zasahovala lidská ruka, tomu nevěřím. Okamžitě po mši to tam jeden z našich věřících prozkoumal a vůbec nic tam nenašel.
S tím strážmistrem Goldbrichtem jsem se setkal dlouho po oněch událostech, bylo to již v době, kdy byl v důchodu. Řekl jsem mu z legrace: "Vy jste se prý bál vzít křížek do ruky?"
On mi odpověděl: "To buď klidný, dobře jsem si ho prohlédl ze všech stran a že to, co jsem napsal, se nehodilo, za to já nemohu..."
Další zázraky jsem již neviděl, protože jsem byl mimo: v 50. roce v letním období jsem byl v Ostravě. Je ovšem pravda, že jsem o dalším kývání křížku slyšel.
Na pátera Toufara my pamětníci vzpomínáme velmi dobře. Organisoval Sdružení katolické mládeže, pořádal dokonce v neděli odpoledne taneční. Skutečně ho zde měli mladí lidé rádi.
Že by on sám byl schopen udělat instalaci pohybu kříže, to vůbec ne. Měl motorku a jediné co uměl bylo, že si do ní nalil benzín.

Václav Trtík, 76 let:


Tehdy (11. prosince 1949, pozn. red.) zde bylo asi 300 lidí, plný kostel, a pohybu křížku si všimlo 19 lidí. Páter Toufar měl přitom pravou ruku na prsou a levou ukázal na svatostánek. Já osobně jsem to viděl až podruhé - to bylo na Hod Boží 25. prosince - a také potřetí, opět za čtrnáct dní. Třikrát se to stalo za života pátera Toufara.
Mohu dosvědčit, že se to skutečně tady tehdy stalo a že pan farář Toufar za nic nemůže - o život přišel nevinně.
Do Čihošti dnes jezdí celé autobusy poutníků i ze zahraničí - z Evropy, Indie, Japonska. Věřím tomu, že se to stalo a žádný nemůže říct, proč se to stalo. Žádné důvody na vysvětlenou zatím nejsou.

(transcript zvukového záznamu a drobné jazykové korektury: Eva ŠINKOVSKÁ)

Zpět na obsah