Přijela pouť...

Bylo po válce. Porůznu ještě voněla smrt. Byl jsem malý kluk a přijel jsem za babičkou a tetou do Brtnice. Bude pouť, to něco uvidíš! Krásný průvod, muziku, stánky s tureckým medem. Všechno se splnilo. Sliny se mi sbíhaly, davy lidí a hejna vos bzučely nad náměstím. Pojednou se ozvala rána a zazněly bubny. Pevně jsem uchopil tatínkovu ruku. Ty zvuky jsem znal, bývaly zlé, nevěstily nic dobrého. Už jdou, už jdou, ozývalo se od mostu přes říčku. Stál jsem na okraji silnice a podobal se sochám na mostě. Trčely nehnutě, tiše jako putičky. Rachot bubnů se blížil, dav se tišil. Pojednou se vynořila vysokánská černá postava. Šla klátivě, dlouhým krokem se dotýkala dlažby. Oněměl jsem. Takhle vypadala smrt?! Znal jsem ji z pohádek a teď se "docela živá" blíží ke mně. Nedalo se to vydržet. Vytrhl jsem se tatínkovi z náruče a jako šílený běžel přes celé městečko domů k babičce. Od té doby mám obraz brtnické pouti spojen jen a jen s tímto obrazem.

Nedávno jsme ve Státním okresním archivu procházeli uložené kroniky. Velká brtnická pouť Anděla Strážce zde nemohla chybět. Zápisů je mnoho. Bývala to odedávna významná slavnost pro celé okolí. Procesí přicházelo i z Jihlavy. Vzácných hostů bývalo prý na tucty. Však také už před druhou světovou válkou byl utvořen zvláštní odbor pro pořádání historického průvodu, zřízený při místním Okrašlovacím spolku, který se staral především o organisování historického alegorického průvodu. Ten se připojoval na konec církevní úvodní části celé té slávy.
A co říká historie: Praotcové naši zavedli tuto pouť na památku hrozného moru, který roku 1715 navštívil Brtnici a pohltil 500 obětí. Pouť se slaví vždy kolem 1. září, dle toho, na který den připadá svátek sv. Jiljí. Když připadá před čtvrtkem, koná se pouť v neděli předchozí, jinak v neděli následující.
Časně z rána panuje na náměstí i v ulicích čilý ruch, jako vždy, když jest v Brtnici něco neobyčejného. Rány z národního děla, umístěného na pahorku zvaném Kaplička, rozléhají se městysem. Kdysi vycházel průvod o pouti z radnice, nyní se seřazuje u kostela farního. (V současnosti bylo seřadiště na zámeckém nádvoří - pozn. autora). Dle soudu starých lidí ztratil přemnoho na svém původním lesku a významu. V průvodě kráčí veškeré místní duchovenstvo a několik kněží z okolí, pak opat z Nové Říše a zástupce mnichů premonstrátů z Jihlavy. V průvodě zříme zajímavé staré sošky, které nesou příslušníci určitých stavů. Větší drůžičky v rouše bílém nesou sochu Panny Marie, za nimi kráčejí malé drůžičky. Pak následují mládenci obuvníci se soškou Anděla Strážce. Krásná tato soška je po celý rok umístěna ve farním kostele na pravé straně. Dále kráčejí v průvodě drůžičky černě oděné, s vlasem rozpuštěným na znamení smutku a kajícnosti. Nesou sošku blahoslavené Juliány z rodu Collalto. Mládenci zedníci pak následují se sv. Rochem, ochráncem městyse před morem. Před řadou let měli mládenci tito odznak svého cechu - bílé kožené zástěry. Poslední sošku sv. Františka z Pauly nesou mládenci krejčí. Tolik Alois Karel Hoffmann v roce 1925.
Brtnický kraj, krajinský časopis pro zvelebení domoviny, vycházející ve třicátých letech v Brtnici čtyřikrát do roka, uváděl ještě další účastníky průvodu. Na čele tehdy kráčel v černém rouchu zahalený muž, alegorická to postava moru a smutku, doprovázená černě oděnými drůžičkami. Za nimi bílé drůžičky s jasnou postavou Anděla Strážce, jenž vedl za ruku chlapečka a děvčátko. Následoval držitel panství, před ním zbrojnoši. Pak šel primátor, po boku justiciár a městský písař. Před nimi nesla pážata odznaky jejich moci: klíče, meč a v kůži vázanou knihu. Dále konšelé, pavláni, dominikáni a jesuité, kteří zde v minulosti působili. Se svými znaky šli dále obuvníci, koželuzi, pekaři a perníkáři s voskaři, kováři a koláři, zedníci a tesaři a konečně obecní pastýř a ponocný, kteří historickou část průvodu uzavírali.
Ať již bude sestava těch současných průvodů jakákoliv, stojí ta podívaná za shlédnutí. A nejenom to. Podpořme svou účastí úsilí brtnické radnice a všech milovníků historických památek a Brtnice vůbec, aby zdejší zámek co nejdříve změnil svoji zachmuřenou podobu a zazářil opět jako perla. V minulosti se to dařilo Valdštejnům, Collaltům, ať se to v hodině dvanácté podaří i nám.! Nashledanou v neděli 3. září 2000.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, Vyskytná nad Jihlavou


Zpět nahoru na začátek stránky