Na úvod by se možná hodilo vysvětlení, jak je to vlastně s malířčiným jménem a jaká je jeho správná podoba. Ačkoli většina místních zná velkomeziříčskou rodačku jako Zdenku Vorlovou Vlčkovou, dle současného pravopisu je správnou variantou Zdenka Vlčková Vorlová. I po sňatku s Josefem Vlčkem však své obrazy často signovala svým dívčím jménem Zdenka Vorlová (v oddacím listu dokonce krátce Vorlova).Ovšem fond uložený v muzeu byl v minulosti nazván „B1 Zdenka Vorlová Vlčková", což je i dnes jeho oficiální název. V muzeu jsou uloženy nejen archiválie vztahující se k malířčině osobě, ale rovněž i její malby a kresby, stejně tak jako předměty, které během svého života jako sběratelka shromáždila. Pozůstalost získalo muzeum v roce 1955, rok po malířčině smrti. Na počátku 70. let pak byla celá pozůstalost čítající přes pět a půl tisíce položek sepsána do evidenčních sešitů. Každá jednotlivá položka byla označena číslem a popsána.

Fond patří k těm archivním materiálům, které se často objevují v hledáčku jak studentů zpracovávajících závěrečné práce, tak i dalších badatelů věnujících se nejen přímo osobě Zdenky Vlčkové Vorlové, ale také obecně tematice žen malířek na přelomu 19. a 20. století.

Rozsáhlý fond nám dovolí pohlížet na ni nejen jako na malířku. Díky množství fotografií, korespondence a dalších osobních věcí ji můžeme poznat blíže také jako ženu, která rozhodně nebyla průměrnou ženou své doby. Máme možnost začíst se do dopisů adresovaných rodičům či sestře, do dopisů od budoucího manžela Josefa Vlčka či si můžeme prohlédnout rodinné fotografie.
Nechybí ani rodný a křestní list, oddací list a další důležité dokumenty. Součástí jsou také deníčky s nejrůznějšími skicami a malé kalendáře s poznámkami k jednotlivým dnům.

Na Zdenku Vlčkovou Vorlovou můžeme nahlížet také jako na sběratelku lidového umění. V průběhu svého života se například zajímala o horácký, slovácký či valašský národopis. V pozůstalosti se tak proto objevily třeba hedvábné krojové stuhy právě ze Slovácka či výrobky z dílny bítešského hrnčíře Františka Zavřela.
Nechybí ani lidová keramika ze Slovenska, která je zastoupena malovanými džbánky z Malacek či kropenkou z počátku 20. století pocházející ze stupavské dílny významného lidového džbánkaře a figurálního keramika Ferdiše Kostky.

Srpnová výstava a program pro školy
S velkomeziříčskou rodačkou se budou moci v této sezoně blíže seznámit i návštěvníci muzea. Na konec srpna připravujeme u příležitosti letošního výročí výstavu, která Zdenku Vlčkovou Vorlovou přiblíží nejen jako významnou malířku. Pokusíme se ji představit také z jiného pohledu, a to jako sběratelku lidového umění. Proto kromě samotných výtvarných prací budou vystaveny rovněž předměty z její sbírkotvorné činnosti. Pro školní skupiny pak chystáme i speciální lektorované programy, jejichž cílem bude představit velkomeziříčskou rodačku také žákům a studentům.

Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) pochází ze Severní Ameriky. Do Evropy byl dovezen kolem roku 1660 a v Čechách byl prvně vysazen až v roce 1865 v zahradě zámku Hluboká nad Vltavou. Kdo jej vysadil u keřkovské Sativy, není známo.

Ve své domovině ve volné přírodě dorůstá do výšky až 50 metrů, odborná literatura uvádí, že v našich podmínkách jeho růst končí ve výšce 20–30 m. Roste pomalu, po deseti letech dosahuje výšky 2–3 m, po dvaceti letech 5–8 m a většinou až po čtyřiceti a více letech se jeho koruna dostane přes 15 m, což je případ stromu v Keřkově.

Květy, jak název napovídá, mají tulipánovitý tvar, žluto zelenou barvu a ve spodní části jsou žíhané sytě oranžovou barvou. Po odkvětu na stromě zůstávají úzké semeníky, na zimu seschnou a otevřou se do hvězdy.

Liliovník je poměrně drahý strom, například zahradnictví Spomyšl ho prodává za 20 999 korun.

Více foto Ivo Havlíka na: https://pribyslav.cz/v-kerkove-rozkveta-vzacny-strom/d-78346

Výstava uspořádaná ve spolupráci s Psychiatrickou nemocnicí Jihlava u příležitosti 120. výročí jejího založení přibližuje vývoj psychiatrické péče včetně využití kreativních technik. Přání býti vždy celkem ze závěrečného období tvorby Ivana Blatného symbolicky rámuje vhled do světa duševně nemocných lidí, do oblasti, která je dodnes předmětem stigmatizace, předsudků i odsudků. Z odborných studií vyplývá, že mezi umělci je zhruba o třetinu vyšší výskyt duševních onemocnění, než v běžné populaci. Nicméně duševní choroba sama o sobě je zřídkakdy motorem umělecké tvorby, spíše je tomu právě naopak. Kreativní techniky a arteterapie přitom slouží lékařské vědě i pacientům k vyjádření a uchopení problému v mnoha jeho rovinách; skrze tvorbu se otevírají brány ke komunikaci a cesty k sebepoznání. Mezi vystavenými pracemi představujeme jak autory bez jakéhokoli výtvarného školení, tak i tvůrce s různým stupněm výtvarného vzdělání. Vedle tří umělců ze sbírek OGV v Jihlavě a dvou klientek Voru tvoří jádro výběru práce pacientů Psychiatrické nemocnice Jihlava. Díla vznikala ve společném arteterapeutickém ateliéru a v keramické dílně. Kritériem k výběru prací, na kterém participovali zaměstnanci nemocnice, byla vedle výtvarné kvality také rozmanitost přístupů, spolu se snahou zahrnout projevy různorodých psychiatrických diagnóz.

Na specifičnost výtvarného projevu lidí duševně nemocných nejvýrazněji upozornil Jean Dubuffet, v 50. letech 20. století. Pořádal výstavy, přednášky a započal budovat sbírku Art Brut, tzv. „syrového umění“. Dubuffet staví „umění outsiderů“ do protikladu tzv. „vysokému“, nebo „kulturnímu umění“, podle něj prodchnutého spekulací a ve vztahu ke společnosti pak poznamenaném povýšenectvím a arogancí. Řídit se převládajícími směry a duchovní módou odmítal

i jeden z nejvýznamnějších českých grafiků, solitér a v mnohém autodidakt, Josef Váchal. Typickým rysem části jeho tvorby je zachycení děsivé představy či personifikovaného běsu. Ve svých denících Váchal uvádí, že se svým hrůzyplným nohsledům mstil právě zachycováním jejich podob na papíře. Ač u něj duševní choroba nebyla nikdy diagnostikována, balancoval patrně na hraně mezi zdravím a nemocí. Váchalova Pololežící žena a nestvůry ze sbírek OGV v Jihlavě nachází v instalaci výstavy odezvu především v keramických plastikách pacientů, ať už v motivu ženy jako symbolu krásy a předmětu touhy, či v zobrazení podivných bytostí, stínových zjevení, nebo postavy samotného ďábla.

V mozaice prací umělců, kteří se potýkali s duševním onemocněním, nemůže chybět Milada Schmidtová Čermáková, jíž jihlavská psychiatrická nemocnice poskytla útočiště na sklonku života. Kresba z galerijních sbírek dostala na výstavě příležitost setkat se s autorčinými portréty pacientů, za něž již jako osmdesátiletá žena sklízela obdiv napříč osazenstvem nemocnice.

Zobrazit lidskou postavu, pokusit se o portrét či dokonce autoportrét, to je pro neškoleného jedince výzva. Během arteterapie se pacienti mnohdy vyrovnávají s nepříjemnými zážitky z dětství, kdy byli za své výtvarné pokusy vystaveni kritice či posměchu. Někteří však i díky vlivu terapeutů překonají svůj ostych a tak jako Ráchel Dančevská se zhostí magie barev, souhry tvarů a možnosti zafixovat v čase pohnutí mysli či zachvění citů. Autorka vystudovala VŠE v Praze a pracovala v oblasti poradenství, k výtvarnému umění nijak neinklinovala. Do života jí však vstoupila posttraumatická stresová porucha a bipolární afektivní porucha, která spolu s dalšími zdravotními obtížemi výrazně ovlivnila její uplatnění v práci. „Díla, která tvořím, ať už se jedná o poezii nebo obrazy, vychází z mých prožitků, zachycují mé emoce, a jsou svým způsobem katalyzátorem mého duševního stavu“, říká Ráchel Dančevská. Portrétu se také bravurně zhostila monogramistka A. B. Zobrazuje „živé“ modely, ale maluje i podle fotografií, nezřídka zpodobňuje známé osobnosti. Oblíbeným tématem pacientů je v protikladu s respektem k figuře zobrazení postavy anděla či prosebníka. Motiv andělské ochrany a rodiny je klíčový také pro autorku, která vytváří velkoformátové plošně stylizované kresby, vyplněné tisíci drobnými spirálami, evokující filigrán, krajku či drátěnou košili.

Další odvážná žena, která se rozhodla prezentovat své práce na výstavě pod vlastním jménem, Lenka Marianna Kremličková, prošla výtvarnou průpravou během studia na helenínské uměleckoprůmyslové škole: „Středoškolská léta byla přes těžkou interní chorobu a těžké psychické propady mými nejmilejšími. Malovala jsem doma, venku, ve škole, v nemocnici i na léčebně, kde jsem rozdávala spolupacientům obrázky ptáčků.“ Uvolněnost rukopisu i barevné ladění krajiny reflektuje autorčino citové rozpoložení. Krajina je spektáklem, na kterém malířka rozmisťuje figury, symboly či kulisy. Téma snové krajiny jako volného prostoru pro symboly a sdělení v minulém století rozvinuli surrealisté. Erotický motiv Jindřicha Štyrského je situován na pobřeží a voda či podmořský svět nechybí ani v arteterapeutických tématech. S krajinou je spjata architektura, která opět nese symbolická sdělení, ať už je to Brána ke slunci, domov, hospoda, nebo symbolické vyjádření pocitu ztráty svobody, vlády sama nad sebou. Výřečný symbol pak zastupuje Socha svobody, uzavírající pomyslný kruh mezi architekturou a lidskou figurou.

Koncepce vystavovat neškolené a profesionální umělce v bezprostřední blízkosti není nijak inovativní. Komorní instalace v máshausu jihlavské galerie připomíná především fakt, že mnoho umělců, jejichž díla dnes na aukcích stoupají do závratných cenových výšin a tvoří významnou součást naší kultury, prožilo život v chudobě, ne-li na okraji společnosti. Nezřídka, jak tomu bylo i v závěru života Jindřicha Štyrského, nebo v mládí u Jacksona Pollocka, propadli alkoholu či jiným závislostem. Někteří, jako dnes světoznámý Vincent Van Gogh v zoufalství sami ukončili svůj život. Ve výčtu výtvarných umělců, herců, zpěváků, spisovatelů, ale i vědců se zkušeností s duševním onemocněním bychom mohli pokračovat dlouho. Souvislosti mezi kreativitou a predispozicí k duševním chorobám jedince jsou předmětem zkoumání i nejrůznějších teorií. Mnozí psychiatričtí pacienti a jejich rodiny si však museli projít dvojím peklem, nerovným bojem s nemocí a zároveň stigmatizací ze strany jejich okolí. Počin v jihlavské galerii má ambici přispět k mnohovrstevnatému dialogu o tomto tématu a je i avízem letošního slavnostně laděného týdne duševního zdraví Sejdeme se na kopečku, který se koná ve dnech 11. – 17. září v areálu Psychiatrické nemocnice.