Mimo povídání o historii včel, jejich vývoji, životě a hierarchii ve společenství tohoto pospolitého hmyzu doplní přednášku zahrne i praktické ukázky. K vidění, ale třeba i osahaní tak budou voskové plástve, úly či další včelařské vybavení. Navíc účastníky přednášky o včelách čekají ochutnávky, ale i čichové vjemy, zaposlouchání se do zvuků, které včeličky vydávají.

Včela medonosná neboli Apis mellifera je nejpilnější hmyz žijící ve společenství, bolestivě bodající, ale produkující tu nejsladší dobrotu na světě – med. Včela kdysi zdomácněla v Asii, v současnosti je však důvěrně známá po celém světě.
Včelí společenství je jako jedno velké království, kterému vládne jediná královna. V každém takovém království musí být hodně včel, aby bylo království bohaté. Proto je v úle neustálý shon a plno práce, každá včelička se snaží pomáhat podle toho, co dovede.

Vstupné je dobrovolné.

Na své první kaplanské místo nastoupil mladý kněz Vaněk do Pelhřimova v roce 1897. V roce 1902 se pak stal farářem na Křemešníku. A právě zde František Bernard Vaněk prožil svá nejradostnější kněžská léta.

V klidu mystického křemešnického poutního komplexu vnímavý farář Vaněk sbíral podněty pro svůj pozdější román Na krásné samotě. Již v těchto letech působil úspěšně jako redaktor "Kazatelny" a byl jedním z básníků Katolické moderny.

V roce 1907 se František Bernard Vaněk stal pelhřimovským děkanem a nadále rozvíjel svůj literární talent. Po sbírce náboženské poesie "Sacerdotium" se František Bernard Vaněk dostal k beletrii. Jeho idylický román z prostředí křemešnické fary Na krásné samotě měl v roce 1938 u čtenářů velký úspěch a byl poctěn i cenou České akademie věd a umění.

Dalším Vaňkovým románem z Českomoravské vysočiny byl román "Na srdci", ve kterém vylíčil životní osudy lidí na Pelhřimovsku.

Za heydrichiády byl však děkan Vaněk zatčen gestapem a internován v v Terezíně a později na kněžském oddělení koncentračního tábora v Dachau a zde sedmdesátiletý pelhřimovský děkan František Bernard Vaněk umírá právě 1. dubna 1943.