Chov sov, které jsou nedílnou součástí české přírody, plně zapadá do konceptu táborské zoo, jejímž posláním je chov a ochrana ohrožených druhů zvířat. „Vzácným sovám jsme u nás vytvořili ty nejlepší možné podmínky. Před časem jsme vybudovali nové voliéry, v nichž se sovám velmi daří. Dokládá to i to, že se pravidelně rozmnožují. Sovy pálené nakladly vejce dokonce jen malou chvíli poté, co jsme je získali a přivezli k nám do Tábora. Čtyři samce a tři samice sovy pálené doplnila jen o pár týdnů později dvě samičky puštíka obecného. Kromě loňských mláďat jsme o rok dříve odchovali také vzácného puštíka bradatého. Budeme moc rádi, když se nám odchovy těchto ve volné přírodě bohužel mizících sov budou dařit i v budoucnu. Chceme přispět k záchraně těchto krásných nočních ptáků,“ říká ředitel ZOO Tábor Evžen Korec.

Počet volně žijících sov bohužel v poslední době stále rychleji klesá. „Sovy pálené z volné přírody postupně mizí. Největším nebezpečím je pro ně člověk, nejčastější zjištěnou příčinou smrti těchto krásných sov je srážka s autem či vlakem. Velké riziko představuje také používání chemických prostředků proti hlodavcům, kteří tvoří podstatnou část potravy těchto sov. Některé odhady mluví o tom, že na českém území přežívá už jen 150 až 450 párů. V Česku je tak sova pálená zvláště chráněná jako silně ohrožený druh,“ zdůrazňuje ředitel ZOO Tábor Evžen Korec.

Sova pálená je snadno rozeznatelná podle výrazného závoje srdčitého tvaru kolem obličeje, velkých černých očí a charakteristického zbarvení. Spodní strana těla je bílá až žlutohnědá s tmavým skvrněním, svrchní strana tmavá – břidlicově černá s jemným bílým skvrněním.

Původně sovy pálené žily v otevřené krajině se skálami či světlými lesy, postupem času se ale přizpůsobily blízkosti člověka. V současnosti tak hnízdí hlavně v budovách, převážně na půdách. Oblíbily si ale také věže kostelů, zříceniny a zemědělské usedlosti. Zemědělcům pomáhají tím, že v okolí loví hraboše a myši. Populaci sov však decimuje používání jedů k hubení hlodavců. Hlavním predátorem sov je kuna skalní.

Sova pálená má velmi dobrý sluch, díky kterému dokáže přesně lokalizovat svou kořist. Drtivou část potravy (až 95 procent) tvoří drobní savci, nejoblíbenějším úlovkem jsou hraboši polní. Občas uloví i malé ptáky, obojživelníky nebo hmyz. Kořist loví převážně v noci, nízkým neslyšným letem těsně nad zemí.

Sova pálená vytváří trvalé páry, které většinou zůstávají věrní místu hnízdění. Tok začíná podle počasí během února či března, první hnízdění se odehrává obvykle v dubnu, druhé pak v červenci nebo srpnu. Na vejcích sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Vylíhnutá mláďata pak krmí oba rodiče. Z hnízda mladé sovy poprvé vylétnou po zhruba 60 dnech.

Puštík obecný je středně velká sova se „závojem“ kolem tmavých očí, která patří k našim nejrozšířenějším sovám. Vyskytuje se ve všech typech lesů, hlavně v listnatých a smíšených. Žije také v alejích s dutými stromy, zahradách, městských parcích či hřbitovech. Hnízdí v dutinách, na půdách domů nebo využívá opuštěná hnízda dravců. Živí se drobnými savci, ptáky a obojživelníky, které loví za šera a v noci buď při pomalém letu nad zemí, nebo útokem z vyvýšeného místa.

Námluvy probíhají už během února, o měsíc později pak začíná hnízdění. Na snůšce sedí pouze samička, sameček se zahřívání vajíček neúčastní. Jeho úkolem je obstarávat potravu pro samičku. Ta zůstává v hnízdě ještě zhruba deset dnů po vylíhnutí posledního mláděte, která se rodí postupně. Hnízdní dutinu mláďata poprvé opouští asi měsíc po vylíhnutí. Vyvedená mláďata se v blízkosti hnízda každou noc hlasitě ozývají a dávají tím rodičům najevo svou přítomnost a neustálý hlad.

Puštík obecný má dokonalé mimikry, zbarvení peří imituje kůru stromů. Vyskytuje se ve dvou barevných formách – v šedé a hnědé až rezavé. Jako jedna z mála sov má celočerné oči.

V Česku se puštík obecný proslavil rolí sovy Rozárky v oblíbené pohádce Tři oříšky pro Popelku. Puštík obecný je zařazen v celosvětovém seznamu ohrožených zvířat CITES.

Puštík bradatý patří mezi větší sovy, jeho mohutnost však tvoří hlavně opeření. Na rozdíl od většiny ostatních sov je aktivní ve dne i v noci, ve volné přírodě loví hlavně ráno při rozbřesku a večer při soumraku. Loví převážně hraboše, nepohrdne ani rejsky, potkany, krtky, lumíky, veverkami či ptáky. Někdy si troufne i na menší zajíce či lasičky. Stejně jako ostatní sovy mají vynikající sluch.

Rozmnožuje se v dubnu až červnu, pro snůšku používá opuštěná hnízda či dutiny například v pařezech. Role v rodině mají jasně rozdělené – samička zahřívá vajíčka, zatímco sameček obstarává potravu. Mláďata přicházejí na svět slepá a hluchá, hnízdo opouští po 20 až 30 dnech po vylíhnutí.

Sovice sněžní jsou největším ptákem žijícím v arktických oblastech. Občas zavítá i do jižněji položených států, doloženo je její pozorování i na českém území. Na rozdíl od většiny ostatních sov loví převážně ve dne, vyhledává savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti husy. Mezi samcem a samicí můžeme pozorovat pohlavní rozdílnost tzv. dimorfismus, kdy samec má na bílém podkladu pouze několik roztroušených tmavých skvrn, zatímco samice je hustě tmavě příčně pruhovaná. Zajímavostí je, že sovice dokáže hladovět až 40 dnů, energii během té doby šetří tím, že se takřka nehýbe.

Kolekci sov v ZOO Tábor tvoří kalous ušatý, puštík bradatý, puštík obecný, sova pálená, sovice sněžní a výr velký.