Začalo to pohádkou O Červené Karkulce. Hodná nevinná dívenka se vydala na dlouhou cestu tmavým lesem, kde na ní číhalo nebezpečí v podobě proradného vlka. Ten nejenže sežral hodnou Karkulku, ale nejprve se pustil do její babičky. Teprve hodný myslivec ďábelské zvíře zabil a babičku i s Karkulkou zachránil. Smyslem příběhu pro děti bylo ukázat jim les a obecně jakékoliv vzdálenější neznámé místo jako něco nebezpečného, kam je neradno vydávat se o samotě. Nezáviděníhodná role největšího padoucha v tomto poučném vyprávění padla na vlky. Tmavá chlupatá zvířata volně běhající po lese vzdáleně připomínající čerty si dokázal živě představit každý, mnozí ho zahlédli i na vlastní oči. Vlci se tak hříčkou osudu stali hlavním strašákem a jako takoví vyvolávají v lidech strach až do dnešních dnů. Bohužel naprosto neoprávněně.

Také současné dění kolem vlků nejen u nás, ale v celé Evropě, má v sobě spoustu silných emocí, bez kterých se neobejde žádný dobrý příběh. Strach, hamižnost, krvelačné lovecké pudy i touha po pomstě. Koktejl dost silný na to, aby vyvolal novou válku. Válku na život a na smrt. Pro pochopení tohoto příběhu se ale musíme vrátit trochu do minulosti.

Evropská unie vynakládá od devadesátých let minulého století miliardy eur na ochranu evropské přírody a zvířat v ní žijících. Cílem je zachování biodiverzity a ochrana ohrožených druhů zvířat i rostlin. Program je natolik úspěšný, že se v posledních letech začaly do přírody vracet i druhy, které v dané lokalitě člověk zcela vyhubil. Zdálo by se, že je všechno v pořádku a na dobré cestě napravit to, co člověk už jednou pokazil.

Bohužel náš příběh není pohádka, ale realita. A ta často není tak pozitivní, jak by mohlo na první pohled vypadat. Postupný návrat vlků se stal trnem v oku dvěma silným skupinám – farmářům a myslivcům. Zatímco myslivci vidí v chráněných zvířatech konkurenci a touží po jejich trofejích, chovatelé hospodářských zvířat je viní z ohrožení vlastního živobytí. Média pravidelně zahlcují svými dojemnými příběhy, ve kterých jim zlí pohádkoví vlci zardousili tu ovci, tam kozu či tele. Z hospodářských zvířat často dělají div ne členy rodiny a fotkami roztrhaných zvířat se snaží vyvolat emoce, což se jim často daří. Problém je v tom, že neříkají ono pověstné „b“. Tedy že za zabitá zvířata dostanou náhradu. Ale hlavně, že lepší zabezpečení chovaných zvířat jim zaplatí stát. Společné mají tito farmáři často to, že žádné zabezpečení většinou nerealizovali. Za zabitá zvířata jsou tak odpovědní jen oni sami.

Velmi silné zastání získaly tyto dvě skupiny v září 2022, kdy na statku současné šéfky EU Ursuly von der Leyen vlk usmrtil poníka. S odvoláním na údajnou problémovost onoho vlka vydaly německé úřady velmi rychle výjimku a umožnily jeho odstřel, čímž daly průchod touze po pomstě a krvi. Lovci nakonec vlka uštvali a zastřelili. Britský Guardian však upozornil na nemyslnost těchto výjimek, protože podle jeho reportáže byl zastřelen úplně jiný vlk. Ten, který zabil poníka šéfky EU, tak stále běhá někde po lesích. Odstřel tak evidentně vůbec nic nevyřešil.

Z českých pověstí pochází jedno pořekadlo nebo spíš varování. Vůdce chodského povstání Jan Sladký Kozina měl těsně před svou smrtí pronést památnou větu „Do roka a do dne..“ Tato časově omezená výzva se objevuje i v našem současném vlčím příběhu, byť z jednoho roku se staly roky dva. Takřka na den přesně po dvou letech od zabití poníka snížila EU stupeň ochrany vlků, což umožní jejich jednodušší odstřel. Co na tom, že toto rozhodnutí nebylo podložené žádnou relevantní vědeckou studií. Jen se vyslyšelo volání chovatelů a myslivců po krvi. Za dost bylo učiněno také jedné osobní pomstě.

Útoky vlků na hospodářská zvířata jsou přitom velmi ojedinělé a účinným zabezpečením se jim dá zabránit. Ostatně i EU připouští, že jde o marginální problém. Vlci podle dat jednotlivých členských států EU zabijí jen 0,07 procenta všech chovaných hospodářských zvířat. V drtivé většině jde o nehlídaná zvířata s nedostatečným zabezpečením. Nesmyslnost střílení vlků připouští i Evropská komise ve zprávě, která byla podkladem pro snížení ochrany vlků. Jasně se v ní píše, že „necílené střílení vlků nemá žádný viditelný snižující efekt na počet vlčích útoků“. Aby to mělo nějaký efekt, musela by se vystřílet celá vlčí populace v širokém okolí. To v konečném důsledku povede ke kompletnímu vyhubení vlka z volné přírody.

Není divu, že se proti tomuto nesmyslnému rozhodnutí ostře postavilo na tři sta organizací zabývajících se ochranou přírody včetně World Wildlife Fund či Rewilding Europe. Ty v otevřeném dopisu kritizují, že EU podlehla lobbingu zástupců zemědělského průmyslu a loveckých zájmů. Rozhodnutí tak bylo učiněno pod vlivem emocí, nikoliv relevantních vědeckých dat a poznatků. Mnozí vědci zabývající se chováním šelem naopak upozorňují, že zabíjení vlků nebude účinné a může dokonce situaci ještě více zhoršit.

S námitkami souhlasí i táborská zoologická zahrada, která se k otevřenému dopisu a výzvě zachovat nejvyšší stupeň ochrany vlků přidává. Střílet zdravé vlky je čiré barbarství. Vlk je chráněnou šelmou, kterou člověk z naší krajiny už jednou zcela vyhubil. Vlk obecný je v současnosti u nás chráněn jako kriticky ohrožený druh, jeho zabití je tak trestným činem. Vztahuje se na něj také takzvaná Bernská úmluva, tedy Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, podle níž je vlk přísně chráněným živočichem. Na tom by se nic měnit nemělo.

Vlk obecný byl odjakživa nedílnou součástí české přírody, než ho z ní člověk vyhubil. Teprve v posledních letech se toto prospěšné zvíře pomalu vrací. A buďme za to rádi. Pro člověka jsou velice prospěšní. Jako výborní lovci pomáhají regulovat divoce žijící kopytníky a snižovat jejich přemnožení. Výrazně také zlepšují zdravotní stav zvěře, protože selektivně loví hlavně staré a nemocné kusy, čímž zlepšují i její věkovou strukturu. Člověk by si měl proto jejich návratu vážit a ne proti němu bojovat.

Strach z vlků, který rozdmýchávají média a někteří myslivci, je naprosto zbytečný. Tento strach je uměle udržovaný nejrůznějšími bajkami a pohádkami v čele s tou O Červené Karkulce. Na rozdíl od toho smyšleného příběhu však člověku riziko od vlka prakticky nehrozí. Jde o nesmírně plachou šelmu, která se člověku zdaleka vyhne. Jedinou výjimkou by byl jedinec nakažený vzteklinou, což je u nás takřka vyloučené. Na našem území se žádný případ vztekliny neobjevil už od roku 2002. V celé Evropě není za posledních 50 let prokázán žádný případ, že by zdravý a volně žijící vlk zabil člověka. Na základě těchto faktů lze říct, že zdravý vlk je pro člověka neškodný.

Zabíjet jakékoliv volně žijící zvíře, natož přísně chráněné, je možné pouze v sebeobraně v případě bezprostředního ohrožení života. Zcela jistě takovým ohrožením není to, že se zvědavé zvíře člověku přiblíží na několik desítek metrů, načež samo v poklidu zmizí. I v případě, že se objeví opravdu agresivní a pro člověka nebezpečný vlčí jedinec (takový se ale v Evropě prokazatelně neobjevil už 50 let), lze to řešit jinak a humánněji. Ideální je jeho odchyt a převoz do některé z vlčích rezervací. Odstřel je v takovém případě neospravedlnitelný a považoval bych ho za barbarství a zbytečné vraždění. Věřím, že v tomto případě převáží zdravý rozum a k masovému vybíjení vlků nedojde. Do evropské přírody totiž jednoznačně patří.

Foto: ilustrační