Tento přírodní jev mám nesmírně rád. Už v dětství, když jsme ještě bydleli v Kollárově ulici u nádraží, jsem s nesmírným zaujetím pozoroval blesky křižující nebe nad údolím Drážního potoka, jak v nevystihnutelných záblescích vždy na zlomek vteřiny ozářily mračna kouře z tehdejších parních lokomotiv. A někdy tehdy jsem začal chápat, že vlastním smyslům nelze nikdy tak docela věřit. Neboť ona mračna ze sirnatého hnědého drážního oříšku se pojednou ve stroboskopické záři blesků měnila na úchvatné hory, tajemné siluety neznámých zvířat či stvůrné bytosti jakoby z jiných světů.
A postupně mi docházelo, že smysly jsou jen jakousi velmi úzkou branou do ničím neohraničeného světa vlastní fantasie. Že jsou pro vnímání božských věcí sice užitečné, leč nikoli nezbytné...