Přesto mi to však nedá, abych se i já u věci maličko nepozastavil, i když - pravda - možná z trochu jiného úhlu. Že jsou české festivaly povětšinou mírně řečeno "holírnou", je všeobecně známo již řadu let. Na předraženou švédskou mísu divákovi předložíme plátek uheráčku - tedy jednu či dvě hvězdy * a hojně obložíme ovadlým salátem nadšenců, kterým pro jistotu nezaplatíme ani cestu. A je vyděláno. Teda, když přijdou lidi!
Ale to by nebylo až tak nic nového - daleko horší je, že se v Česku jaksi už dávno stalo všemi oblíbeným obyčejem nedržet slovo. Nevím, neviděl jsem v tomto případě smlouvy s muzikanty, ale z vlastní zkušenosti vím, že dohody jsou v kraji zhusta akorát tak pro smích. Pořadatel si klidně souhlasí s čímkoli, protože "ono se to pak vždycky nějak udělá". Máš ve smlouvě sjednány tři hodiny předem na postavení aparátu? Jo, tak hochu, máš smůlu: nemáme klíče od sálu, opil se nám domovník a navíc nám tam právě probíhá schůze sufražetek. Chceš zaplatit co bylo dohodnuto? Jejej, nebuď blázen - nepřišli nám lidi.
A tak se dál vesele rozmařile podepisuje, rozzářeně dojednává, a nakonec je vždycky všechno jinak. Ono to nějak dopadne...
Jenže právě před několika dny jsme hráli na Liberecku: lilo jak z konve, zima jak v Jihlavě na Heulose a navíc dva kilometry vedle bigbeatový festival. Po čtyřech hodinách zápasu s mokrými věcmi jsme pro padesátku lidí dohráli, sbalili promočený aparát a před noční dvousetkilometrovou jízdou domů jsem šel účtovat. A tu pro našince, zvyklého na poměry na Vysočině, přišlo překvapení - pan šéf s úsměvem bez řečí (a bez smlouvy!) vysázel přesně to, co bylo předem domluveno. Na moji opatrnou otázku, kolik vlastně prodělal, odvětil: "Jednou vydělám, jednou prodělám. A navíc je to moje chyba - špatný termín, zřejmě i nedokonalá propagace a hlavně jsem podcenil počasí. Měl jsem to udělat uvnitř v sálu. Nicméně všechny tyhle chyby jsou MOJE a tak je přece za mne nebudete platit VY!"