Touto mobilisací, jak se dnes po devíti desetiletích zdá, skončila v našich zemích definitivně secesní idyla. Válečná léta, rozpad mnohonárodnostní monarchie a poté postupný sesuv do chaosu dvou totalit. Tak jsme my, potomci těch, kteří měli to štěstí a z bojišť Velké války se ve zdraví vrátili, po třiadevadesáti letech zcela jiní než naši přeživší dědové. Bohatší o zkušenosti s diametrálně jinými typy zel a dober, nicméně chudší o tradice, schopnost rozlišovat černé od bílého a o pevnou víru v neměnný řád věcí.
A tak někdy, při pročítání rodinných kronik a vybledlého písma předků, se člověku vkrádá do duše s neodbytnou pravidelností čas od času potměšilá pochybnost, zda náhodou neplatí ono staré pozapomenuté pořekadlo "raděj' Otto, nežli toto?"