Nu, nevím - do stoprocentního věštění budoucnosti se nikdy nepouštím, a to ani ve svém oboru - tedy astrologii - ale zkusím pány analytiky trošičku doplnit z jiného pohledu.
Začnu příběhem: Předevčírem byla u nás na návštěvě naše dlouholetá kamarádka, která již na jaře zakládala v jednom nejmenovaném okresním městě střední velikosti místní organisaci Věcí veřejných a s údivem jsem se od ní dozvěděl, že prý tam Johnova strana nepostaví komunální kandidátku. "Jsme totiž v 25 tisícovém městě stále jenom čtyři členové VV - nikdo jiný nám na setkání nechodí, i když se nám původně hlásilo asi 60 lidí," konstatovala smutně naše přítelkyně.
Příběh druhý: Po dlouhém neúspěšném klečení na kolenou před současným jihlavským senátorem Václavem Jehličkou (zvolen kdysi za KDU-ČSL) byla jihlavská TOP09 nucena již v časové tísni na poslední chvíli nominovat do letošních senátních voleb nakonec zastupitelku v Jihlavě za ČSSD, MUDr. Drlíkovou. Prostě ve svém středu nenašla v krajském městě nikoho jiného - na kandidaturu nové vládní straně kývla toliko zastupitelka ČSSD!
Příběh třetí: Když probíhal v červnu místní sněm ODS v Jihlavě (jihlavská ODS má nyní cca 135 členů), strhl se mnohahodinový, urputný ale přitom demokratický boj o všechna místa na 37 členné kandidátce do městského zastupitelstva. Od leadera až po poslední místo probíhaly série kol tajných voleb, a to výhradně vždy z více kandidátů. Všichni kandidující na kterékoli volitelné místo jihlavské kandidátky (zhruba do 15. místa) byli skutečně kvalitní, rétoricky vesměs zdatní a přitom seběvědomí a inteligentní lidé. A i když šlo mnohdy o mladé a relativně nové členy ODS, jejich osobní úroveň byla vysoká a jejich ideové postoje až mimořádně konsistentní s dlouholetými idejemi ODS.
Tyto tři jednoduché a velmi zkratkovité příběhy, myslím - více než jasně - ilustrují rozdíl mezi přáním politických komentátorů a realitou české politické scény.
Jsem v ODS 10 let a za tu dobu jsem zažil vše, co lze i nelze v politické straně na regionální úrovni zažít. Vyhrané i prohrané vnitrostranické volby (těch druhých mám na kontě osobně víc a jsem za to rád! :-), vnitřní spory o ideje, vedoucí až ke vzájemnému démonisování v tisku a k přechodu našich některých bývalých vysoce postavených lidí k jiným stranám; zažil jsem i těžké časy našich obyčejných členů na jihlavském venkově, kdy mnozí z nich nemohli kvůli mediálnímu obrazu ODS jít po mnoho let ani do místní hospody, ale zažil jsem zaplať Pán Bůh také (byť jen online elektronicky) úžasný kongres ODS v červnu 2010, kdy podceňovaná a nikdy s nikým a za nikoho "nelobbující" ODS z Vysočiny dodala do vedení strany (na úkor zdánlivě neotřesitelné zabetonované Prahy!) konečně slušnou a seriosní političku a zejména nový duch demokratické, konsistentní a k občanům vstřícné pravicové politiky!
A tak si myslím, že páni komentátoři v rychlosti svých úsudků a snaze o sensační věštby opomíjejí základní věc: Že každá politická strana stojí - a posléze často padá - s kvalitou svých členů! Přitom práce s členskou základnou - kterou získat, nechat samovolně tříbit a vyciselovat, až v místních buňkách zůstanou ve většině sebevědomí, schopní, svobodní a demokraticky myslící jedinci - trvá od založení strany do její stabilisace nejméně 15 let. A tu šanci nové strany mají samozřejmě také - a já bych si to moc přál - ale jsou v této chvíli stále teprve před startovní čárou. Navíc s tíhou nečekaného volebního vítězství na křehkých, neostřílených a slabých bedrech.
Někde tam, kde ODS byla v roce 1992...