Manželé měli během osmiletého manželství celkem čtyři děti, ovšem po posledním porodu, roku 1535, Hedvika ze Šelmberka zemřela.
Jan z Pernštejna se v hlubokém zármutku nad smrtí milované ženy rozhodl, že tělo jeho manželky samo - tedy bez jeho vlastních ostatků - do hrobu nepůjde.
Přikázal, že on a paní Hedvika budou mít pohřeb jen a jedině společně. Protože však pan Jan byl dosud živ, nemohlo být tedy tělo jeho manželky pohřbeno, a muselo být zatím nabalsamováno. Paní Hedvika byla následně oblečena v běžný plesový šat - nikoli však v pohřební oděv - a byla uložena prý "jako živá" do pro tento účel speciálně zhotovené rakve...
Skleněná rakev s paní Hedvikou byla následně zavěšena od stropu na řetězy v románském kostelíku v Černvíru, aby se nedotýkala země a aby tak vlastně nedošlo k pohřbu. Zde pak měla nebožka čekat, zavěšena v chrámové lodi, živému manželu na očích, až ji bude na věčnost následovat právě on.
Paní Hedvika i pan Jan se však setkání v záhrobí dočkali až po dlouhých třinácti letech, když Jan z Pernštejna zemřel až teprve v říjnu roku 1548 na svém zámku v Hrušovanech.
Teprve poté pak byla rakev s paní Hedvikou sňata z řetězů, balsamovaná nebožka vyňata z rakve a převlečena do pohřebního roucha. Následně bylo tělo vloženo do rakve olověné a převezeno do Doubravníku, kde se na oba manželé opět po 13 letech setkali ve společném pohřebním průvodu do hrobky v doubravnickém kostele.
A tento kuriosní společný pohřeb dvou manželů - Jana z Pernštejna a Hedviky z Šelmberka - jejichž láska přečkala smrt o 13 let, se konal právě přesně před 470 lety, 12. října roku 1548!