A právě při jednom takovém pořádání fondu MNV v Dolní Cerekvi nebylo možné přehlédnout těch několik málo dokumentů o tzv. Solní Bráně, která byla přes veškerou snahu památkářů nakonec v roce 1961 zbourána. Není to nic zvláštního, mnozí mávnou rukou, jiní podotknou, takových bouraček ještě bude...! Snad, ale o to dnes vůbec nejde. Podívejme se očima brány na cestu, po které tiše kráčely dějiny. Opravdu kráčely. A po pravdě řečeno, často hodně hlučně, to když tudy procházelo vojsko přátelské i nepřátelské a dusot koní budil zdejší obyvatele ze spaní...
Psal se 1. únor roku 1800 a branou se vrací z války domů ruské oddíly vedené kozáckým generálem Kurnakovem. Za pár dnů následuje generál pěchoty Zelichov s manželkou a služebnictvem a za dalších pár dnů generál myslivců Kangeblov a generál pěchoty Izmael. Jeden necelý měsíc a hned tolik generálů, důstojníků a vojska. V polovině března přibyl ještě další generál myslivců Titov. Všichni byli ubytováni a pohoštěni zdejším farářem Josefem Jeřábkem. A protože pan farář byl laskavý a fara dost veliká a štědrá, pokládali ji všichni za zájezdní hostinec, kde podávají jídlo a pití docela zadarmo. Však toho někteří i několik dnů. Inu, česká štědrost se nezapřela a ruská žravost také ne...
V roce 1805 se válčilo opět. A 28. listopadu opět kráčela zdejší branou tentokrát bavorská vojska. Do fary se nastěhoval rytmistr hrabě Ehrbach, poručík Walter a vrchní strážmistr von Floret. Nový farář Josef Wernhardt byl stejně pohostinný, jako ten předešlý, a tak na stůl putovaly ty nejlepší pokrmy a nápoje. Strava musela být skutečně výtečná, neboť vojáci vrátili panu faráři i hodiny, které mu hned první den odcizili. Inu, čiň lidem dobře a oni se ti dobrem odvděčí. V každé době to ale platit nemůže. Byly časy, kdy krádeže hodinek byly na denním pořádku, ale ani jediné nebyly navráceny. Ale to už je, zaplaťbůh, dávno, tuze dávno...
Ale vraťme se zpět k bráně. Je 15. prosince 1805 a Dolní Cerekví pochoduje vítězné napoleonské vojsko od Slavkova. Jeho putování končí až 15. ledna 1806. Celý měsíc strádání. Někdy spalo v jednom domě až padesát i více vojáků! Vítězové požadovali na zdejších sedlácích jídlo, pivo, pálenku, víno, kávu a co nedostali, to sebrali. Nejinak tomu bylo na faře, kde byli ubytováni především důstojníci, plukovník Barier, podplukovník hrabě Laferier či plukovník Werbec. Víno a rosolka se zde osvědčily jako prostředek k navázání přátelství mezi národy, ostatně, tak tomu bylo a je doposud. Nedivme se, že dobře naladění velitelé pak mírnili chamtivost a krutost svých podřízených vojáků a ti, občas, vraceli vesničanům naloupené věci zpět.
Dalšího vojenského procházení branou se dočkala ves v roce 1814. Po Napoleonově prohře tudy táhlo vítězné rakouské a pruské vojsko a opět to byla fara, kde byla ubytována a hoštěna většina plukovníků, podplukovníků, rytmistrů a dalších úctyhodných důstojníků našich vítězných vojsk. Spánek a jídlo bylo opět prvotřídní, konečně, vítězové už neměli kam pospíchat a tak se jedlo a pilo a dlouho do noci, byl červenec a srpen, se zpívalo a veselilo. Jen po chalupách byla nouze čím dál větší a ve stodolách a chlévech to zelo prázdnotou. Pak přišel 5. srpen 1814 a od toho dne si brána i celá Dolní Cerekev na nějaký čas oddechly.
Další pruské oddíly tudy táhly v roce 1866. Dolnocerekvická pamětní kniha však o tomto čase již nevypovídá. Nic nám už nepoví ani zdejší bývalá Solní Brána, kudy prošla vojska dvou světových válek a projela vozidla osvoboditelů v roce 1945. Jednoho dne se stala překážkou na cestě pokroku. Vadila velkým vojenským autům, překážela velkým kombajnům a malým funkcionářům. Musela být odstraněna. Zůstalo po ní pár nevyslyšených žádostí o její záchranu, navždy uložených ve Státním okresním archivu v Jihlavě a kouzelné povídání Jaroslava Kadlece ve Vlastivědném sborníku Pelhřimovska z roku 1992.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky