Malinkatá vesnička Petrovice a prastarý kostelík se hřbitovem...

Co však nemohou vypovědět staré lípy, prozradí nám nakonec stará puklická kronika. Ponořme se proto do tajemného vyprávění o hrobce pod tímto kostelíkem. Zde odpočívají bývalí držitelé zdejšího panství, František Hordar z Puklic se svou dcerou Kateřinou, kteří zemřeli v polovině 16. století, dále Pavel Hordar se svou matkou Amálií z Doupova nebo Bohumír hrabě z Wallburka, jehož ostatky zde byly uloženy v roce 1685.
Roky pak táhly krajem dál a s nimi události napoleonských válek. V puklickém zámku zemřel náhle jednoho dne jistý ruský generál. Jeho tělo bylo krátce vystaveno v zámecké kapli a podle pověsti ho zdobily mnohé řády a vyznamenání ze zlata a briliantů. Cínová rakev, do které byl vložen, byla tak skvostně zhotovená a ozdobená, že místní lidé si mysleli, že je celá ze stříbra. Ta byla nakonec vložena do další mohutné dubové rakve a uložena do krypty pod hlavním petrovickým oltářem. Potom generálův doprovod odjel a vzal prý sebou ještě veliký sud plný peněz. Není proto divu, že se mezi lidmi o pokladu a o stříbrné rakvi pod kostelní dlažbou mluvilo dál.
Neuplynul ani měsíc od smutečního obřadu, když petrovický kostelník Martinů chytal ryby v řece Jihlavě. Jak tak postával v palaší, uviděl přicházet od vsi Bradla k lávce asi dvanáct loupežníků. Jeden z nich ho patrně uviděl a hned, že prý tam někdo je a že po něm vystřelí. Kostelník se však hbitě skrčil a protože ostatní už neviděli nic, pokračovali po lávce přes řeku dál, po pěšině vzhůru ke kostelíku.
Všude bylo ticho, soumrak padal na krajinu i na řeku a tu pojednou se v kostele mihlo světlo. Loupežníci se dostali dovnitř. Kostelník se však třásl strachem a dál se krčil u vody. Věděl, že budou hledat generálovu stříbrnou rakev, neodvážil se však utíkat do vsi a přivolat pomoc. Čekal...
Loupežníci skutečně prosekali díru v mohutných dubových dveřích do sakristie a odtud ještě další do kostelní lodě. Vyzvedli těžký kámen uzavírající hrobku, otevřeli dubovou rakev a ve svitu louče uviděli tu druhou, celou ze stříbra. Poklad byl před nimi. Pak už jen rychle přemístili mrtvolu generála do té dubové, a pryč odtud. Jejich útěk k Červenému rybníku si ještě vyděšený kostelník stačil zapamatovat.
Pronásledovatelé, kteří se ráno vydali tímto směrem, nemuseli však jít příliš daleko. K jejich překvapení nalezli rozbitou cínovou rakev kousek za vsí. Loupežníci asi brzo poznali, že naletěli šířícím se povídačkám o bájném pokladu a rychle se jej zbavili.
A tak zůstala po tom všem nejen pověst, ale také vyspravená díra ve dveřích u kostela sv. Petra a Pavla v Petrovicích, kterou kronikář údajně sám viděl ještě v roce 1926.
Že by přece? ...Nicméně, o ruském generálovi se v tomto kraji mluvilo ještě dlouho. Prý byl velice zlý a zatvrzelý. Když v puklickém zámku umíral, strhla se venku veliká bouře s vichřicí. Místní ponocný vykládal, že viděl čtyři černé postavy, jak přinášejí rakev do zámku a po chvíli ji zase odnášejí ven. Panský hajný viděl po pohřbu zase onoho generála, jak jde proti němu v lese. Aby se s ním nesetkal, schoval se vedle cesty za strom. Ale mrtvý generál si to namířil rovnou k němu a tak srdnatý hajný vyhrkl: "Když mě viděl, tak mě viděl!" A tu pojednou postava zmizela a les šuměl tiše dál. Pro úplnost dodejme, že ruští vojáci se na Jihlavsku skutečně objevili, poprvé v roce 1748 a v roce 1800 byli dokonce v samotné Jihlavě.
Malinkatá vesnička Petrovice. Prastarý kostelík se hřbitovem. Pozorný poutník ale může zahlédnout ještě další pozoruhodnost. Poblíž jedné z cest se nachází masivní kámen s vyobrazením kříže a sekery. Tady prý se utkal v nelítostném boji vládce města Petrovic se sousedním rytířem, kterému nakonec podlehl a jehož vojsko město vyplenilo a zapálilo. Hrstka přeživších pak na tom místě svého pána pochovala. Město se ze záhuby už nikdy více nevzpamatovalo a dodnes po něm zůstalo jen pár chalup. Na přelomu tohoto století zde byly patrné mohutné základy tvrze a tak není divu, že v dalších pověstech se hovoří ještě o petrovickém zámku a pivovaru.
A také o Smrti. Tu zde potkávala velmi často stará Čápka, žena jednoho zdejšího kostelníka a hrobaře. Nebylo dne, aby nešla pro trávu na panské, někdy za tmy, jindy v pravé poledne. A právě v této době zastihla u kamenného kříže bílý přízrak zahalený do rubáše. Byla to dozajista Smrt, neboť jí čouhaly hnáty a na rameni nesla kosu. Volnou rukou pak ukazovala buď k Petrovicím nebo k Puklicím. Čápka na to rychle pospíchala k domovu a hned ve dveřích spustila: "Ty, táto, poslouchej! Zítra máš funus. Ta zubatá už zase ukazovala k Puklicím". Na to hrobař vždycky nevrle: "É, ty máš porád ňáký čáry. Kdo ví, kohos viděla!" A ona: "Čáry sem, čáry tam. Budeš vidět, že eště dneska někdo příde, abys kopal hrob". Měla pravdu. Stalo se, jak Smrt ukázala...
Co ještě dodat. Tajemné večery tehdy plynuly všelijakým povídáním. Byly krásné, jeden seděl tiše vedle druhého a naslouchal. I dnešní večer je tichý a krásný. Na obloze blikají hvězdy a v oknech televizní obrazovky. Přeji vám dobrý, i když hororový, večer!

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky