Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
29.3.: Vodní svět v táborské zoo se rozrostl o pět čírek sibiřských, jinde než v Táboře je neuvidíte

29.3.: Jarní blokové čištění ulic v Jihlavě začne v úterý 2. dubna

28.3.: Žena za volant nesmí, přesto stále řídí, opakovaně odmítá test na drogy. Jen v březnu ji policisté zastavili čtyřikrát

28.3.: Zámek ve Velkém Meziříčí se o Velikonocích zahalí do květinového hávu

28.3.: Zastřelit chráněného medvěda je neospravedlnitelné. Slováci nyní navíc chystají ústavní zákon umožňující hromadné vraždění těchto ohrožených zvířat

28.3.: Z policejního deníku: nález granátu a nábojů; zloděj si odnesl kolo za dvacet tisíc

28.3.: Josef Patočka z Jihlavy oslavil sté narozeniny

27.3.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; za volantem bez řidičáku

27.3.: Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabídnou nahlédnutí do časů před zrušením poddanství v Čechách

27.3.: Na operačních sálech v jihlavské nemocnici využívají anesteziologové nové přístroje

27.3.: Kriminalisté dopadli další distributory pervitinu

27.3.: Historii Velkého Meziříčí pomohou dětem poznávat muzejní programy

26.3.: Řidič Audi od nehody, která se stala u Šimanova, ujel. Policisté hledají svědky

26.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil auta; při střetu osobního auta a náklaďáku utrpěli zranění čtyři lidé

26.3.: Velikonoce v Jihlavě zahájí na Zelený čtvrtek jarmark, řehtačkový průvod, velikonoční loupení vajíček i folklorní muzika

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Mikulášské zavzpomínání

Sejdou se v životě dva lidé a stane se, že si, tak říkajíc, padnou do noty. A když po nějakém čase začnou vzpomínat, panečku, bylo by to hnedle na pěknou knížku.

Obvykle se začíná mládím, ale tentokrát, co čert nechtěl, či právě chtěl, začalo to Mikulášem. Každému se v té chvíli vybavilo něco jiného. Vzpomněl jsem na léta ministrování v minoritském kostele, na vůni kadidla a chlad mramorových stupňů u hlavního oltáře, kde jsem klečel celou hodinu, a na celý ten předvánoční čas, provoněný jehličím, sušeným mechem kolem betléma a ještě předtím, na večerní cinkot Mikulášů.
Cink, cink, cinkilink. Dobrý večer, praví Mikuláš, tak kde máte ty dva hodné chlapce? Klečeli jsme s bratrem v kuchyni a než bys řekl švec, spustili jsme Andělíčku, můj strážníčku... Inu, hodní kluci. Každý dostal metlu s bonbóny v barevných střapatých papírcích a fíky na provázku a svatojánský chlebíček. Jen jedno mi bylo tenkrát divné, proč měl Mikuláš právě takový, zlatem vyšívaný ornát, jako měl náš páter Cyril u minoritů. A ta klátivá chůze, když šel se schodů a tatínek ho doprovázel. Jako kostelník pan Středa. Ale divení přešlo na mlsání a vše bylo rázem zapomenuto.
Za pár let k nám přišel Mikuláš znovu, to když sousedovic nejmenší dcerka ho chtěla stůj co stůj vidět, ale její tatínek si tuhle návštěvu nemohl z kádrových důvodů dovolit. Byl tenkrát na poště nějakým náměstkem. A tak to risiko vzala na sebe naše rodina. Rodina živnostníka, který pak za několik měsíců stejně o tu živnost přišel. Tak tedy, Mikuláš vstoupil, hodná holčička vykulila velké hnědé oči a nic... Ty se neumíš pomodlit? Zeptal se Mikuláš a hned ji pobídl: Tak řekni nějakou básničku. Chvíli bylo ticho a pojednou se holčička uklonila a spustila. Lenin... V té chvíli Mikuláš, celá naše i sousedovic rodina vyprskla smíchy. Byl to nejveselejší Mikuláš v mém životě.
Pak došlo povídání na mého přítele. Vzácného člověka s moudrostí starce a srdcem kluka, což už, přece jen, každou kaluž nepřeskočí. Jeho vzpomínka zaběhla hodně daleko.
Byl podzimní okupační den roku 1939. Potkali se tenkrát dva páni. Jeden z nich byl telčský pan Hahn. Potkali se pod podloubím a pan Hahn povídá: Jak je člověk starej, tak je hloupej! Řek jsem si, mne, starého mazáka přece ti pacholci němečtí nedostanou... a co jsem měl volné peníze a co jsem mohl zkapitalisovat, vrazil jsem do šperků, diamantů, zakoupil schránku v Živnobance v Praze, uložil to tam a mohl na ty zloděje vystrčit zadek. Až se někdo z nás vrátí, bude mít do začátku.
No, to jste je tedy doběhl - povídá druhý pán, jinak otec mého přítele. Prdlajs doběhl, trpce se zasmál pan Hahn, dnes jsem se dozvěděl, že sebrali banku i s mým pokladem.
Na to už druhý pán neodpověděl. Nebylo co.
Ale to nic, povídá náhle pan Hahn, mám tam něco pro vás, takový pěkný cestovní kožich. Nechám vám ho, až půjdu. Tak sbohem.
Ten kožich ještě máme doma, povídá můj přítel. Nikdo se o něj dodnes nepřihlásil. Nikdo se od Hahnů nevrátil. Kožich je na půdě ve skříni. Na jeden večer sestupuje k nám dolů, pokud jsou v rodině malé děti, to aby posloužil jako moc pěkná srst čertovi, když s Mikulášem nesou našim dětem dárky.
Tak vidíte. Ono se řekne, Mikuláš. A co všechno se najednou jednomu či druhému vybaví. Co je to vzpomínek! Pamatuji se na doby, že Mikuláš se tajně oblékal v předsíních nebo v temných chodbách jihlavských domů. Nebylo dobré udržovat tuto tradici. A když se později ledacos uvolnilo, viděl jsem z okna na sídlišti, jak výrostci napadají Mikuláše blátem, sněhovými hroudami a doslova mu rvou papírový ornát... Byl to smutný návrat slavné tradice.
A na závěr pár slov z historie. Někdy koncem minulého století vyšla knížka Život svatých od Viléma Auera. Na den 6. prosince je zde obrázek sv. Mikuláše, biskupa. V textu se uvádí, že se narodil v Pataře v Malé Asii. Byl velmi pečlivě vychováván a nabádán k dobročinnosti. Roku 300 mu zemřeli rodiče při morové epidemii a tak Mikuláš rozdal celé jmění chudým a putoval do zaslíbené země. Po návratu se stal biskupem a věnoval se především chudým, vdovám a sirotkům. Podle legendy přivedl k životu tři zabité jinochy, uzdravoval nemocné a dokázal zázrakem utišit bouři na moři. Za císaře Diokleciána byl uvězněn, později Konstantinem Velikým propuštěn. Zemřel 6. prosince 345. Jeho ostatky jsou uloženy v Bari v jižní Itálii. Podle další legendy z nich prýští léčivý olej.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)