První židovská rodina se objevuje v Přísece na čp. 26 v polovině 19. století. Jakub Pokorný je zde hostinským a hospodaří na polích. Jeho žena Karolina, roz. Zimmerová, pochází z České Kamenice. Datum jejich narození se nepodařilo zjistit. Jejich první dcera Marie se narodila 30.101883 a 5.2.1906 se provdala za Březnu z Brtnice, který byl katolík. Měli syny Jana, Michala a Miloslava, kteří byli křtěni v kostele v Brtnici. K drastickému okamžiku dochází v roce 1942, kdy je Marie Březnová odvlečena do koncentračního tábora v Terezíně a pak do Treblinky, kde asi 19.10.1942 umírá. Zbývající příslušníci rodiny byli 16.10.1944 rovněž zajištěni a převezeni do koncentračního tábora v Postoloprtech. Dočkali se osvobození a vrátili se do prázdného domova...
Druhá dcera se vdala do Jihlavy za Webera. Ta byla internována v Terezíně až koncem roku 1944 a podařilo se jí přežít a vrátit se zpět.
Z dalších dokumentů, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Jihlavě, nahlédneme do "Knihy vydaných pracovních a čeledních knížek a domovských listů 1882 - 1935", kde jsou uvedena další jména z rodu Pokorných:
- Růžena Pokorná, nar. 1883 v Přísece, služka, svobodná. Čelední knížka, vydaná 28.1.1905, dále obsahuje tyto údaje: "postava střední, obličej kulatý, oči hnědé, brvy černé, nos souměrný, vlasy černé, zuby zdravé, nábož. mos., známky žádné".
- Mathilda Pokorná, příslušná do Příseky, služka, svobodná, domovský list obdržela 15.9.1905.
- Oskar Pokorný, příslušný do Příseky, nar. 18.12.1890, studující, svobodný, domovský list obdržel 13.9.1907. Další zápis je uveden 31.12.1920, zaměstnání strojní technik. V roce 1922 je mu vystaven duplikát domovského listu, stále má uvedeno svobodný a dále strojní inženýr.
- Pavel Pokorný, příslušný do Příseky, nar. 11.5.1893, svobodný, učeň-obchodník, domovský list obdržel 24.4.1908, v zápise z roku 1910 má uvedeno obchodní příručí.
- Hermína Pokorná, příslušná do Příseky, nar. 5.12.1885, svobodná, obchodní příručí, domovský list z roku 1910 - zápis je později přeškrtán.
- Eliška Pokorná, příslušná do Příseky, nar. 5.12.1885, dcera rolníka, svobodná, domovský list z roku 1918. Pak následuje čelední knížka s datem 5.11.1911 a v ní je mimo jiné uvedeno: "svobodná, krejčovská učnice, vyznání mos., postava prostřední, obličej podlouhlý, oči hnědé, brvy hnědé, nos tupý, ústa souměrná, vlasy černé, zuby zdravé, znamená žádná".
- František Pokorný, příslušný do Příseky, nar. 1900, svobodný, pomocník knihařský, obdržel domovský list roku 1919.
- Jan Pokorný, nar. v Přísece 2.5.1874, šafář (později dopsáno topič), ženatý, přijat do obce 16.1.1916, domovský list vystaven 1.6.1925.
- Marie Pokorná, nar. v Přísece 1903, ženská krejčka, svobodná, domovský list vystaven 16.1.1922
- Eliška Pokorná, nar. 2.7.1900 v Přísece, vdaná, pomocnice, domovský list obdržela 12.6.1927.
V archivu je dále uložen "Výkaz vydaných domovských listů 1939 - 1948". Jsou zde uvedeni tito členové rodiny Pokorných:
- Položka čís. 150 - Oskar Pokorný, nar. 18.12.1890, ženatý, nové bydliště Zbraslav, zápis z 26.7.1940.
- Položka čís. 248 - Jan Pokorný, nar. v Přísece 2.5.1874, ženatý, šafář, nové bydliště Okříšky, zápis je datován 5.6.1942 a domovský list je mu zaslán poštou 6.6.1942.
- Položka čís. 335 - Pavel Pokorný, narozen 11.5.1893 v Přísece, rolník, ženatý. Domovský list obdržel 5.10.1945. Pavel Pokorný však byl zavlečen nejprve do Třebíče, pak následoval transport Av do Terezína, a to 18.5.1942, a pak další transport Az do Lublinu. Úředně oznámené úmrtí 25.5.1942. Spolu s ním, ve stejných transportech, putovala i jeho žena Eleonora, nar. 2.7.1900 v Hybrálci. Po ní zůstal rovněž jen zápis v této knize, a to pod položkou čís. 370, kde je uvedeno mimo data narození "v domácnosti, vdaná, nynější bydliště - odtransportována z rasových důvodů do Polska". Zápis z 13.9.1946. Více se v té době ani vědět nemohlo. V hybrálecké knize domovských listů je zapsána jako židovka Ella či Eleonora Kohnerová, soukromnice, Hybrálec 17.
Mozaika nepředstavitelných utrpení se postupně skládá. Slzavé údolí by naplnilo všechny studánky, všechny řeky, kolem nás by bylo moře slz. Každá oběť měla svoje číslo, každý transport měl svoje číslo a v něm každá oběť zase jiné číslo. Kdo mohl vymyslet tolik dokonalosti. Pro miliony zavražděných, spálených a rozmetaných. I jejich prach usedal více jak padesát let na všechny tyto dokumenty. Neměly zůstat, ale zůstaly. Musíme se v nich ještě dlouho učit číst. Porozumět hrůze a bolesti, aby už nemusela být. Bude to dlouhé, nekonečné čtení...

Ladislav VILÍMEK

Zpět nahoru na začátek stránky