Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
11.12.: Policisté v průběhu adventu upozorňují na rizika spojená s vánočními svátky

11.12.: Od tajemného pohybu oltářního křížku v Číhošti uplynulo již pětasedmdesát let

11.12.: Havlíčkobrodské muzeum připomíná, jak vánoční svátky slavili naši předci

11.12.: Dukovany zmodernizovaly stanice surové vody, splnily další krok k dlouhodobému provozu elektrárny

10.12.: Policisté zachránili život mladého muže, který chtěl spáchat sebevraždu

10.12.: Okresní sdružení České lékařské komory ocenilo profesora Maxmiliána Kašparů titulem Vynikající lékař Pelhřimovska

10.12.: Naděje pro ohrožené hrošíky liberijské – v zoologické zahradě v Jihlavě se narodilo mládě

10.12.: Ladovy Vánoce: lití olova, zdobení perníčků, vůně jitrnic

10.12.: Farmářský a řemeslný jarmark v sobotu v Novém Městě na Moravě

10.12.: Dialýza v nemocnici v Třebíči je zmodernizovaná. Přípravu dialyzačních roztoků zajišťuje systém automatického centrálního míchání

7.12.: Kojná korunního prince Rudolfa pocházela z Luk nad Jihlavou

6.12.: Výstava fotografa Antonína Vystrčila zachycuje zimu na obrázcích Josefa Lady i Trnkovo dioráma Svatba broučků

6.12.: Vánoční stromek v pelhřimovském muzeu rekordů je vytvořený z 1512 kapřích šupin

6.12.: Starý Brněnský most v Jihlavě je po opravách zprůjezdněný

6.12.: Infocentrum v elektrárně v Dukovanech o druhém a třetím adventním víkendu připravilo vánoční prohlídky s tvořením a Ježíškovu poštu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek
Není dům jako dům...

Už to není co bývalo, slýcháváme často. Povzdech patří vzpomínce na mládí, vzpomínkám na lásky, ale také vzpomínkám na město, které se překotně změnilo za těch pár desítek let takřka k nepoznání. Stará Jihlava. Uličky mého mládí. Hrbolatá dlažba, otlučená omítka, prázdné chodby s dřevěným mandlem, ušmudlaná okna babiček v přízemí a žloutnoucí listy pelargonií za zmuchlanými záclonami. A za to všechno může dnes průvan, který odkudsi shodil list papíru s povídáním o domě v Židovské ulici číslo 22.

Nárožní dům, mohutný blok s okny a výlohami a světlou fasádou. Dříve omšelá stavba, jakoby stále čekající na někoho, kdo měl přijít, ale asi se opozdil...
Postůjme tedy na rohu a povídejme si o jeho historii. Sahá až do středověku. Mohutný je proto, že vznikl spojením tří objektů. Prvním známým majitelem byl Hannus šňůrař v letech 1425 - 1431. Během staletí měnil dům svůj vzhled a tak díky starým plánům můžeme odhadnout jeho renesanční podobu a barokní přestavbu. Z období gotiky zůstaly zachovány sklepní prostory. Zásadní stavební úpravou bylo zvýšení domu o druhé patro a secesní fasáda. Vše podle plánů stavitele Franze Biedermanna z roku 1929.
Vraťme se ale do období po třicetileté válce. Jihlava se vzpamatovává ze Švédské okupace. Horečně se opravují všechny domy. Válečné jizvy se zacelují. Město začíná opět žít a podnikat. Náš dům se dostává do majetku rodu Kharnerů a především pak do držení Georga Franze Ludwiga Kharnera z Löwensfeldu, radního a kupce a posledního jihlavského důlního podnikatele. Jeho aktivity však nepřinesly kýžený zisk a tak celý podnik v roce 1737 zkrachoval. Ač sám zemřel zcela chudý, zanechal po sobě tento dům a v něm krásnou síň s malovaným dřevěným stropem a malbami na ostění čtyř oken. Odborníci správně odhadli jejich vznik do 18. století. Dodejme, že podle dochovaných gruntovních knih ze Státního okresního archivu v Jihlavě víme, že dům prodali Kharnerové 28. května 1736 novému majiteli Leopoldu Hartlovi a tak malby byly pořízeny ještě před tímto rokem, v době, kdy dům měl representovat úspěšného stříbrného těžaře.
Pak nastalo velké střídání všech možných majitelů, často i po jediném roce. Ve všech smlouvách bylo zdůrazňováno, že jde o sladovnický a obytný dům a jeho cena se v 18. století vyšplhala až na 2000 zlatých rýnských. V roce 1868 provádí majitel David Josef Ullman vnitřní úpravy, zřizuje zde obchod s právem výčepu. V roce 1898 zde má Wenzl Roland výsek masa a uzenářství. V roce 1911 zase Wenzel Richter obchod s látkami, až konečně v roce 1924 zde židovský podnikatel Gustav Pereles se svojí ženou Josefínou provozují pekárnu a obchod s macesy. Jednalo se o vyhlášenou pochoutku a zdejší macesy se rozvážely široko daleko po okolí. Dodnes si jejich vůni a chuť připomíná jedna z pravidelných odběratelek v Telči, která si velmi dobře ve svých 94 letech pamatuje, jak pro ně do Jihlavy dojížděla a doma v Telči prodávala nedočkavým konsumentům. I jihlavský firemní adresář na tento podnik upozorňuje. Tak tedy v Židovské ulici, tradiční židovské pečivo. I to patřilo neodmyslitelně ke každodenní Jihlavě. Dokonce i kouř z komína pekárny často provokoval obyvatele ulice a ti si stěžovali. Kouř nakonec odvál průvan, ale ty macesy!... Co bych za to dal! Dodejme, že celá tato židovská rodina byla dne 6. května 1941 vystěhována do Polné a odtud dál do Terezína, aby se už nikdy nevrátila domů. Až na dceru Zuzanu byli ostatní rodinní příslušníci dne 3. března 1947 prohlášeni za úředně mrtvé.
Hořkou příchuť nemají jen mandle, hořké mohou být i vzpomínky na jednu ulici, na jeden dům. Ale ten dnešní dům vypadá vesele a stojí za návštěvu. Vůně kosmetiky vás doprovodí krásně malovaným interiérem a pohled na strop vás přímo oblaží. Znamení zvěrokruhu, roční období, pohádkově krásné a barokově naducané krajiny vás pozvou na krátkou procházku. Budete stát a přitom se pohledem procházet. A za to všechno dík restaurátorům akademickým malířům Miroslavě Trizuljakové, Karlu a Tomáši Rossí a Pavlu Procházkovi.
Díky domu, ulici a městu, že tu s námi se všemi vydrželo. Nebylo to příjemné, když se kolem demolovalo kde co a dům mizel za domem. Co je to za ulici, když jí schází celý kus. Židovská ulice, vteřina mého mládí, kočičí hlavy a rozbitá kolena... Stárneme spolu, město, už to není co bývalo...

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, Vyskytná nad Jihl.


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)