Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
28.11.: Živý betlém i letos zahájí adventní čas v jihlavské zoo. Dílny, rozsvícení stromečku nebo komentovaná krmení - to a mnohem více návštěvníky čeká v adventním čase.

28.11.: Z policejního deníku: do chaty se vloupal vandal; opilý muž skončil na záchytce

28.11.: Vražedné řádění myslivců má další oběť. Kolik lidí ještě musí přijít o život, než se nebezpečné strýce s puškami podaří zkrotit?

28.11.: Vesmírný Spolubál v Novém Městě na Moravě uzavře svojí první a poslední dekádu

28.11.: Unikátní almanach pelhřimovské nemocnice je v prodeji

28.11.: Silnice na Vysočině kloužou, problémy mají řidiči i na dálnici D1

28.11.: Respirační nemoci nejvíce trápí lidi na Žďársku a na Jihlavsku

27.11.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl různé nářadí; zloděj se vloupal do chaty, nadělal nepořádek a ukradl různé věci

27.11.: Táborská zoo trénuje důvtip hravých surikat i ostatních zvířat

27.11.: Tradiční předvánoční včelařská výstava ve Velké Bíteši nabídne medové speciality i třeba svíčky z včelího vosku

27.11.: Následná péče je tu stále, ale nově třeba s muzikoterapií či hagioterapií

27.11.: Ladovy Vánoce: lití olova, zdobení perníčků, vůně jitrnic

27.11.: Dobročinný bazar MOCI POMOCI už po druhé pomůže pavlovským zvířátkům

26.11.: Z policejního deníku: zloděj si odnesl nářadí; opilý řidič boural

26.11.: Tradiční flér trh v sobotu v Domě kultury ve Žďáře nad Sázavou nabídne spoustu unikátních výrobků

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Z jihlavských archivů:

Výpočet vašich osobních homeopatik podle data narození:

Unikátní script na Leosvancara.cz vám odtud z Regionalistu online spočítá vaše konstelace, vyhledá k nim statisticky nejčastější MOŽNÉ zdravotní potíže a současně vám vybere vaše osobní homeopatika!

Zde zadejte své datum narození:

Sdílet tento článek
Na kopci nad Jihlavou

Pojedeme-li dnes po silnici z Jihlavy do Brtnice a dále na Třebíč, musíme nejprve vyjet na vrchol táhlého kopce česky zvaného Kolíbl, německy Kohlhübel (657 m.n.m.). Je odtud nejen krásný pohled na Jihlavu, ale ocitneme se na místě několika neznámých tragických událostí.

Pohled na Jihlavu z Kohlhübelu z roku 1766
Jednu z nich, nepochybně hodně starou, snad z počátku 16. století, připomíná křížový kámen se šipkou a málo znatelným textem. Prý zde byl zabit sladovník Hanuš. Na každý pád zde potkala smrt neznámého člověka a kámen už po staletí nám tuto událost připomíná. Memento mori - pamatuj na smrt, člověče. Přichází náhle jako vystřelený šíp.
Ztracený kříž na Kohlhübelu
O kus dál stál památník jiné tragédie. Krásně zdobený barokní kříž s Kristem a pod ním symbol smrti - lebka s překříženými hnáty. Horní část podstavce byla opatřena reliéfem cestovního kočáru taženého koňmi bez kočího a s pootevřeným oknem do kočáru. Na opačné straně pak nečitelný nápis. Co se zde vlastně událo? Podle vyobrazení můžeme usuzovat na konec 17. či na 18. století. A opět je tu pověst. Šla po staletí od úst k ústům, až ji kdosi zapsal.
Za starých časů bývalo zvykem zastavit a pomodlit se, když bylo slyšet z vesnice zvonit poledne či na památku umučení Páně bylo zvoněno v pátek ve tři hodiny odpoledne. To prý chtěl učinit i kočí, který tudy jel právě v pátek do Jihlavy. Ptal se pánů v kočáře, má-li zastavit, ale ti však měli naspěch a proto jeden z nich zvolal. "Jen jeď k čertu!" Sotva to však dořekl, země se otevřela a celý povoz se propadl do hlubin. Pobožný kočí však záhubě unikl a včas seskočil s kozlíku. Proto není na reliéfu vyobrazen.
Jiná, podobná pověst, praví zase toto: Jistý farář jel za velké bouřky zaopatřovat nemocného. Hrom burácel a blesk za bleskem prolétal noční temnotou. Pojednou se koně lekli blesku, který před nimi sjel do země a zůstali stát. Kočí je nezmohl ani po dobrém, ani po zlém. Farář se proto rozhodl vystoupit a spěchat dále ze nemocným pěšky. Stačil ještě poznamenat: "Jeďte si třeba k čertu!" Tu pojednou se otevřela zem a pohltila nejen jankovité koně, ale i rouhajícího se faráře. A co udělal tentokrát vozka. Nevíme. O něm pověst mlčí. Snad přežil a nechal postavit na tom místě krásný kříž, jako poděkování za zázračné zachránění. Kdo ví. Kámen bychom však dnes zbytečně hledali. Zmizel. Už v minulosti byl mnohokrát povalen, dokonce přeražen. Dobří lidé ho však znovu postavili a obě části spojili kovovým pásem. Marně. Dobrých lidí je čím dál méně a zlodějů čím dál víc. Prý je dnes uložen v bezpečí musea. Škoda. Tam už žádná pověst nedoletí.
O kus dál mizí silnice mezi stromy. Chodil jsem tudy často s rodiči pěšky z Jihlavy do Brtnice za babičkou. Asi v polovině lesa je prudký svah, kde prý ještě na počátku tohoto století přepadali lupiči poštovní vozy. A jak? Jeden prý byl ukryt ve velkém balíku, který byl položen při kraji silnice a ostatní lupiči byli poschováváni za stromy. Běda pošťákovi, který by zastavil. A tak, když uviděli při cestě ležet balík, práskli do koní a uháněli jako o závod či spíše jako o život. Prý to byla pravda pravdoucí, tak to tehdy bývalo. Když jsme se večer vraceli domů, šeřilo se a my šli lesem jako pěny a byť byla cesta pro nás dlouhá, pěkně jsme přidávali do kroku, dokud jsme nebyli z lesa zase venku.
Pohled na město nás vždycky ukonejšil, vozovka byla tehdy ještě prašná, auto nikde žádné, a tak se cestou až domů povídalo a povídalo. A někdy ještě i ve snu jsme utíkali před loupežníky, kteří vylézali jeden po druhém z velikánského vysněného rance. Nevěříte, až tudy někdy pojedete, zpomalte a dobře se dívejte.

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25


Zpět nahoru na začátek stránky


Z jihlavských archivů:
Pro servery Regionalist a Iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)