8. prosinec 1647: Konec švédské okupace Jihlavy
Všechna jara bývají stejná. Zbytky sněhu při okrajích cest. Potůčky vody a bláto. Vůně otevírající se země. Za mohutným pásem chladných kamenných hradeb je klid. Kouř z komínů stoupá líně vzhůru k nebi. Kdo nemusí nevychází z teplé jizby. Je ráno 11. března 1645. Pekaři pečou chléb a lidé si modlí pod klenbou některého ze zdejších kostelů. Den probíhá jako každý jiný. Přichází třetí hodina odpolední a spolu s ní první švédská posádka pod vedením generálmajora Wittenberga. Město má na vybranou: bránit se nebo kapitulovat. Bez jakékoliv posádky se rozhoduje pro obranu. Švédové se zmocňují Špitálského předměstí na severu a chystají děla. Jihlavští na hradbách jsou svědky prvních demolicí domů a stodol. Bude válka. Bude strašná válka. Předzvěstí je ono strašné ticho s řadou vyjednávání na obou stranách. A pak se to stalo. Nikdo neví jak. Následujícího dne 13. března 1645 dopoledne po desáté hodině někdo opomněl zvednout padací most u Špitálské brány a toho využili švédští vojáci ke vstupu do města. Bez jediného výstřelu jim padla k nohám městská pevnost Jihlava.
Po krátkém zabydlení a seznámení se s obranným systémem města dochází k boření všech městských předměstí, aby se zde nemohl ukrývat nepřítel. Jsou zničeny, rozebrány a vypáleny okolní vesnice Pístov, Hosov, Staré Hory i Horní Kosov. Obyvatelé Jihlavy, staří i mladí, jsou vyháněni na opravy hradeb a stavby nových opevnění - šancí. Denně je třeba 1200 lidí. Opevňovacím akcím velí vojenský inženýr Matyáš Richter. Práce neustávají ani při odstřelování města císařským vojskem. Narůstají ztráty na životech, narůstá hlad a nespokojenost obyvatel města. Plukovník Österling je nenáviděn, ale i tajně obdivován: Je všudypřítomný, nezná oddechu, smrt se mu jakoby vyhýbá. Pevnost Jihlava se zdá být nedobytnou. Ve městě panuje pevná vojenská kázeň. Chléb a voda je na příděl. Množí se noční loupeže. Major Busch vraždí hodináře, který údajně požadoval peníz za opravu muškety, jiný major Würtz ztýral pacholka pro údajnou špionáž. Jindy je to švédský voják, který je popraven za znásilnění selské dívky. Válka si tak vybírá svou krutou daň. Zajímavá je příhoda o císařské vyzvědačce, která však byla Švédy opita, prozradila se a při mučení doznala, že měla falešnými zprávami zmást obránce pevnosti a dokonce otrávit řadu předních švédských důstojníků. Byla to předzvěst první velké císařské akce pod vedením generála de Souches a znamenala blokádu města. Mezitím se situace Švédů v Jihlavě výrazně zhoršila. Jejich vojska byla vytlačena z Čech a Moravy a zůstaly pouze posádky v pevnostech. Jihlava se měla proto udržet stůj co stůj. Bez ohledu na švédské vojáky a jihlavské obyvatelstvo. Bez ohledu na jejich životy. Drama se tak naplnilo po okraj. Všude se ozývalo jen sténání starců nebo řev tyranů. Pracujte vy psi, robotujte, sic vám roztrhnu držku i srdce v těle vejpůl!
Vítězství má datum 8. prosince 1647. Je devět hodin ráno. Krátká přehlídka a pak už jen tiché defilé švédských vojsk a jejich 77 přetížených vozů s kořistí. Následující radostný jásot už vítá osvoboditele. Hrabě z Buchheimu se prochází hromadami kdysi pyšných domů a obdivuje vynalézavost švédských válečníků. Zůstalo po nich na tisíc mrtvých, z celkového počtu 299 domů bylo 133 pustých a pobořených a dalších 84 zcela zničených. Z osmi pivovarů přečkal jen jeden. Mlýny a sýpky zničeny do základů. Všechna tři předměstí, soukenické rámy, stoupy a barvírny, vše bylo zruinováno. Město se postupně vzpamatovávalo z největší pohromy, kterou kdy zažilo ve svých dějinách. Dodnes se švédská okupace města připomíná řadou kamenných křížů v okolí, o nichž pověsti praví, že je zde pochován švédský důstojník či skupina švédských vojáků. Krutý plukovník Österling zůstal navždy zapsán v jihlavských kronikách a pověst o jeho neblahém životě a konci si můžeme přečíst i dnes. Za sychravých podzimních večerů prohání se Jihlavou ohnivý jezdec na koni. Je jím švédský plukovník Samuel Österling. Jednoho dne nechal zastřelit starce, který chtěl údajně vydat město císařským. Jeho jediná dcera se nad mrtvolou zapřisáhla, že otce pomstí. Vyslechla rozhovor o nezranitelnosti plukovníka a o tom, že může být usmrcen pouze skleněnou kulí. To se jí jednoho dne podařilo. Když pak umíral, nahnula se nad ním a pravila: "Jsem dcerou toho, jejž jsi zavraždil. Pomstila jsem na Tobě svého otce, ty násilníku! Nechť je Ti Bůh milostiv!" Nato Švéd vypustil svou duši. Dívka pak vstoupila do kláštera, kde zůstala až do smrti. Ladislav VILÍMEK, Rounek 25 Zpět nahoru na začátek stránky |
(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Jihlavské letopisy...")