Vánoce provázel vždy a řídká krupičná kaše, kterou jsem miloval, protože byla řídká a ta doma tuhá. Paní Janoušová si ji dělala proto, že prý už neměla zuby. Tak mi to bylo tehdy vysvětlováno. A proto jsem ani já nechtěl mít zuby. A chodil jsem tam každý den. V sametových šatech s námořnickým límcem. Posezení za přítomnosti několika jihlavských starých dam hovořících často víc německy než česky. Však taky čaj "byl hajs" a na "kchostnu" cosi bylo a na "seslu" se nesmělo vrtět, aby von nespad na tu zem. Bože, to byla krása. To byly Vánoce. A taky sněhu bylo spousta a kachlová kamna, no...
To by byla samostatná kapitola o teple domova!
Naše Vánoce byly ve znamení elektrického vlaku, který kroužil na podlaze, ale před tím zazvonil Ježíšek a gramofon spustil Narodil se Kristus Pán. A my se veselili a staří rodičové uronili nejednu slzu a bylo to všechno navoněné vanilkovými rohlíčky. Zkrátka, psal se rok 1950. A pak přišli ostatní z domu v Minoritské ulici číslo 1 a tiše se mluvilo a ještě tišeji pomlouvalo lidovědemokratické zřízení... A pan Pecka řekl sem tam nějaký vtip a maminka se červenala a říkala: "No fuj, pane Pecka..." Panečku, to byly Vánoce! Ten den jsme mohli spálit i tři uhláky. To bylo teploučko! Ještě druhý den jsme si nemuseli dávat pod peřinu termofor. Co vy víte o teplu domova...!
Nedávno jsem procházel v archivu staré jihlavské kalendáře. A hle, jeden zamilovaný obrázek se z toho zatuchla vynořil. Marie Terezie u vánočního stromečku. Měli jsme lepší, náš tatínek dělal každý rok jiný. Jednou byl celý stříbrný, jindy bleděmodrý. Jen za okupace byl příliš barevný, samá vata a vlašské ořechy ve staniolu a vopravdická jablka na nitích. Na černých, kradených z Lineol - Werke, kde se používaly při výrobě zařízení pro rakety V 1 a V 2. Co vy víte o Židovské ulici a domě ve dvoře a o mém kamarádovi Otíkovi a o holce Schwarzové, kterou jsem miloval... Co vy víte o teple, když všude bylo zima jako v psírni a za náletu jsme spali v neckách ve sklepě zabaleni do dek. Už ani nevím, jak chutnalo to teplo protileteckého bunkru. Byl to vlastně sklep. A mizernej. Stačila by prý docela malinkatá bombička a bylo po nás, po všech.
Nedávno mi přišel do archivu dopis. Hledám židovskou rodinu Kauffmannových, psal neznámý z Prahy. Chtěl vědět, kde bydlela, ve kterém domě. Měli tehdy docela malou holčičku a jednoho dne museli opustit Jihlavu a odjet nejprve do Prahy a pak do Terezína. Před odjezdem dala tahle židovská holčička svému malému kamarádovi vánoční ozdoby. Na památku, prý si koupí jinde jiné ozdoby. Nekoupila. Zemřela v Terezíně. A chlapec, dnes starší pán, žijící v Praze, si pojednou vzpomněl. Či nevzpomněl. Nemohl. I on se přestěhoval a teď by strašně rád našel ten dům, něco se dozvěděl. Cokoliv. A tak pátráme společně po onom domě v Jihlavě a hledáme. A stále nic. Snad zítra. Alespoň ten dům. Zůstalo jen pár vánočních ozdob. Jak málo někdy po někom zůstane. Vyvětralo tehdy teplo spousty domovů. A nejen židovských. Válka je hodně velkej vůl.
Zavřeme raději stránku, zavřeme okno, nachytejme co nejvíce tepla do svých domovů. Až přijdou vánoční svátky zazpívá mi můj vnuk Killian ze San Diega z USA české koledy. Česky. Domov je všude kde jsme my!!!

Ladislav VILÍMEK, Rounek 25

Zpět nahoru na začátek stránky