Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
2.12.: Vánoční sbírka Vánočky pro kočky pomůže opuštěným kočkám a koťátkům v nouzi

2.12.: Vánoční předměty, které odvál čas, budou vystaveny v havlíčkobrodském muzeu

2.12.: Sbírka potravin opět pomohla doplnit zásoby pro nejpotřebnější

2.12.: Recidivista, který se vloupal na Žďársku do tří objektů, putoval za mříže

2.12.: Policisté v Havlíčkově Brodě mají nově vybavenou speciální výslechovou místnost

2.12.: Pelhřimovská nemocnice rozšiřuje své služby pro neslyšící pacienty

2.12.: Med, medové pečivo, svíčky z včelího vosku i živé včely, to vše nabídne včelařská výstava ve Velké Bíteši

2.12.: Boj o post krále táborské zoo? Simba se trůnu jen tak nevzdá

1.12.: Výstava na zámku ve Velkém Meziříčí přibližuje oslavu Vánoc v chaloupce i měšťanském domě

1.12.: V jihlavské zoo se narodilo historicky první mládě guerézy běloramenné

1.12.: Nadělte si pod vánoční stromeček exotické zvíře. Starost s jeho chovem nechte na táborské zoo

1.12.: Horácké Vánoce v Jihlavě s folklorním souborem Pramínek

30.11.: Advent v Jihlavě nabídne trhy, vánoční trolejbus, bruslení i svátečně vyzdobené ulice

27.11.: Přijďte se seznámit s bílým lvem Gandalfem do táborské zoo na jeho první komentované krmení

27.11.: Pracovníky Dukovan čeká nejrozsáhlejší letošní preventivní cvičení s ukrytím i evakuací osob

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 21.7.2007
Popice
Naše dnešní zastavení v Popicích věnujeme dvěma křížovým kamenům a potom se společně vydáme k hromadám na první pohled docela obyčejných kamenů, které mají zajímavou historii a patrně proslavily Popice více, než je na první pohled zřejmé.
Začněme najdříve u křížového kamene stojícího dodnes poblíž osamělého smrku, nedaleko domu čp.15. Jde o jednostranně opracovanou žulovou desku se zaoblenými hranami. Uvnitř orámování se nachází reliéf tlapatého kříže a pod jeho levým příčným ramenem reliéf meče s hrotem směřujícím k zemi. Není jistě bez zajímavosti, že unikl pozornosti všech starších badatelů, MUDr. Fritze nevyjímaje, byť mu byl v roce 1894 velmi blízko. První zmínku o kameni tak přinesla obecní kronika. Podobných kamenů s vyobrazením meče najdeme na Jihlavsku několik. Všechny ukazují na tragickou událost končící smrtí. Kdo byl vrahem a nebo obětí, to už se nikdy nedovíme ...
O něco blíže k rozluštění podobné otázky se nabízí druhý zdejší kámen, žel, někdy v průběhu druhé poloviny 20. století zmizel a stále je nezvěstný. Stával při cestě poblíž rybníku Scheibenteich, dnes Horní Okrouhlík. Poprvé byl registrován před rokem 1895, kdy neznámý kreslíř pořídil jeho obrázek pro MUDr. Leopolda Fritze. Přesto popis tohoto kamene ve Fritzově seznamu 100 křížových kamenů a křížů schází. Zhoršující se zdravotní stav tehdy nedovolil Fritzovi další bádání a 19. října 1895 zemřel. Při pohledu na dochovanou kresbu můžeme vidět, že jde o tradiční křížový kámen ve tvaru jednostranně opracované desky se zaoblenými hranami. Na čelní ploše je vyobrazen reliéf tlapatého kříže, na jehož příčném rameni je vyryt letopočet 1614. Při horním okraji lze rozeznat vrypy písmen jakéhosi nápisu. Kámen byl vyobrazen celý a tak jeho délku můžeme odhadnout na cca 110 cm a šířku 60 cm. Patrně byl vykopán nebo vyvrácen a později znovu zasazen, neboť další badatel, JUDr. Emanuel Schwab, zachytil kámen v roce 1935 na již zmíněné cestě poblíž rybníku Horní Okrouhlík. Podařio se mu přečíst dokonce část nápisu : Anno 1614 den 10 Octobre ist Jacob Rior Popiczer IVOD.es ...gu...in...we...so. Zkrátka a dobře, uvedeného dne 10. října roku 1614 zemřel na tomto místě vážený popický občan. Jak se celá tragická událost odehrála, to zůstane navždy zahaleno rouškou tajemství.
Bez zajímavosti nebyl ani pohled na rukopisnou katastrální mapu Popic z roku 1780 a na mapu stabilního katastru z roku 1835. Kruhový půdorys vsi dokazuje, že jde o venkovské osídlení typu lesní návesní vsi s paprskovitými záhumenicemi. Založení Popic můžeme proto klást do první poloviny 13. století. Zakrátko potom došlo v jejím okolí k nálezům stříbronosných rud a ves zažila příliv německy hovořících horníků a jejich doprovodu. Část jednoho vytěženého kutiště byla odkázána kláštěru premonstrátů v Želivu. Postaral se o to v Jihlavě pobývající moravský mincmistr Dětmar ve své závěti. Proto 27. ledna 1288 přijel do Jihlavy želivský opat Jakub, aby spolu s rychtářem Bertoldem a radními pořídili v této věci písemné ujednání, po němž následovala společná obhlídka a vytýčení onoho místa nacházejícího se na lesnatém návrší In Kronhübl, na Korunním vrchu. Přitom nelze přehlédnout, že jak český název nedalekého Kostelce, tak také český název Popovic či Popic, oba souvisejí s kostelem. Slovo "pop" totiž označovalo ve starší době nižšího kněze, který Popice nepochybně navštěvoval a zdejší lidé pak docházeli za ním na bohoslužby do Vílance, kde fara se připomíná už v roce 1327. Dokladem je pomístní název Kirchsteigäcker, zaznamenaný v roce 1835 při cestě do Vílance.
Za zmínku stojí i zdejší návesní kaple Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1780 stál na návsi pouze dřevěný kříž. Někdy v závěru 18. století došlo patrně k výstavbě nevelké barokní kaple, jejíž obdélníkový půdorys zachytil plán z roku 1835. Další přestavby se kaple dočkala v následujícím století. Stávající prostor byl prodložen a do zvonice byl zavěšen nový 40 kg zvon.
Ladislav VILÍMEK


Vydáno 3.7.2007
Z historie jihlavských poutí
Výstavbě královského města Jihlavy předcházela stejnojmenná ves stojící při brodu přes řeku Jihlavu. Díky vyjímečné poloze na Haberské stezce a na hranicích Čech a Moravy byla ves i střediskem farního obvodu. Již před rokem 1233 tady stál farní kostel sv. Jana Křtitele...
A tady hledejme první oslavy připadající na den 24. června, což podle církevního kalendáře je den světcova narození. Není jistě bez zajímavosti, že sv. Jan byl sťat 24. února roku 32 a památka této události se světí až 29. srpna. Není proto vyloučeno, že svátek sv. Jana Křtitele se v průběhu staletí měnil.
Při budování královského města Jihlavy však došlo k výstavbě nového farního kostela zasvěceného sv. Jakubovi. Ten se svého poslání ujal roku 1257 a to v den vysvěcení 30. května téhož roku. Aktu se tehdy zúčastnil sám olomoucký biskup Bruno. Pokud jde o první písemně doložené procesí, konalo se podle farní kroniky v roce 1313, kdy byla nesena Nejsvětější Svátost. Jinak je samozřejmé, že se slavily všechny církevní svátky. Dokonce s takovou důsledností, že během těchto dnů byly v Jihlavě zakázány trhy a všechny krámy musely být zavřeny, aby účast věřících na bohoslužbách nebyla narušena.
Po období válek a morových ran přišlo konečně období klidu a spolu s ním mariánský kult. Města počala v závěru 17. století vyhledávat své patrony. Jihlava jich získala hned několik : nejprve se město zasvětilo Neposkvrněné Panně Marii, královně nebes a ochránkyni lidstva, potom sv. Josefu, ochránci církve a patronu řemeslníků, sv. Jakubovi Většímu, apoštolovi, k jehož hrobu ve Španělsku směřuje třetí nejslavnější pouť všech křesťanů, sv. Šebestiánovi, ochránci před morem a nemocemi a nakonec ještě sv. Františku Xaverskému. misionáři. To vše znamenalo další svátky a řekněme i poutě spojené s průvody věřících. Slavilo se 20. ledna, 19. března, 25. července, 4. prosince a 8. prosince. A aby to vše probíhalo na nejvýznamnějším místě ve městě, byly sochy všech pěti patronů soustředěny v roce 1690 na mariánském sloupu stojícím dodnes na jihlavském náměstí. A ani potom nebyl všem poutím konec. V roce 1702 byla do nově zbudované kaple Bolestné Panny Marie při kostele sv. Jakuba instalována zázračná socha Piety a k té se jednou ročně musely konat průvody věřících z okolních vesnic.
Slávy jakoby nebraly konce. K mimořádným oslavám došlo v Jihlavě, ale i jinde, v roce 1729, kdy se konala kanonisace českého světce a mučedníka sv. Jana Nepomuckého. Konečně, stačí se porozhlédnout po kraji. Těch kapliček, těch soch na mostech i jinde. A slavily se i další kanonisace spojené s procesími poutníků do jesuitských kostelů v Jihlavě a v Telči. Omezení jásotu a slavení přinesla až teresiánská éra a josefinské reformy.
A potom to přišlo. To, čemu dnes říkáme tradice. Nejprve si však dovolím ocitovat úryvek z Korniky České od Václava Hájka z Libočan. Jde o údajnou první zmínku o Jihlavě datovanou tímto autorem do roku 799:
"Moravané spuntovavše se s Němci, ve velikém se počtu sebrali a do Čech na loupež pustiti se chtěli. Špehéře napřed poslali a sami také za nimi táhli. Špehéři navrátivše se oznámili, kterak Čáslav pevný sobě dům postavil, od kterého až do hor veliké udělal záseky. Nejen jízdní, ale ani pěší, žádný tam projíti nemůže. Moravané zastavivše se v jednom lese při vodě, dlouho se radili co mají činiti, až na tom se dohodli, aby tu na tom místě hned ohradu okolo všeho udělali a uvnitř boudy a sruby postavili. Někteří si pak místo tak oblíbili, že místo ohrady zdi vysoké stavěli, chtíce tu město míti. A když základy ke zdem kopajíce ven hlínu vybírali, mnoho tu ježků nalézali, a na ten čas, Čechové i Moravané, říkali ježkovi JEHLAK a od toho dali městu jméno JEHLAWA".
V roce 1798 kdosi v Jihlavě zalistoval zrovinka v této kronice. A dostal nápad. Po létech na slávu hubených bude město slavit milénium. A na svátek sv. Jana Křtitele, jehož kostelík snad pamatuje Cyrila a Metoděje ...Je známo, že tehdy sám pan děkan Grün od sv. Jakuba přece jen váhal s oslavou a spolu s panem Marzym, jinak mědirytcem a historikem, zjistili, že tou dobou nestálo ani město, ani kostelík sv. Jana Křtitele. Také dotázaná Učená společnost česká v Praze označila konání jubilea za nepřípustné, neboť by se tím organisátoři vydali v posměch.
Leč, Jihlava nedbala. Obecné mínění převážilo a magistrát rozhodl, že sláva bude. Vše se začne bohoslužbou u sv. Jana Křtitele na Jánském kopečku a odtud se potom půjde průvodem do farního kostela sv. Jakuba. A co se průvodu týče, šlo tam tehdy i pár postav ve starých hornických úborech. A tak se zrodila ona tradice slavných hornických průvodů v Jihlavě.
Další velkolepé divadlo se konalo v roce 1899. Kroniky píší o největší události roku a 1100. výročí založení města. Jihlava se utápěla v záplavě barev a vzácných hostů. Přijel pan opat Starý ze Strahova a arcikníže Rainer. Dne 24. června se konalo divadelní představení o prvním německém osídlení Jihlavy a následujícího dne pak zazářil havířský průvod novými historickými kroji včetně těch hornických. Průvod končil na Střelnici, dnes přestavěné budově na Štefánikově nám. proti Masarykově škole, kde prý se potom vesele střílelo až do noci. Co na tom, že historie byla a je docela jiná.
Co říci závěrem? Patronem města není sv. Jan Křtitel, ten je pouze patronem kostela. Á propos. Reaguji tímto na článek o jihlavské pouti uveřejněný v deníku Vysočina dne 18. března t.r. Jinak Jánský kostelík patří k nejstarším v Jihlavě, ale nikoliv v celé západní Moravě. On totiž stojí a vždycky stál v Čechách!
Domnělé milénium založení města roku 799 dalo základ pozdějším hornickým průvodům. Vše završily oslavy v roce 1899. Velikost a atraktivita Hauptova hornického průvodu zastínila původní náboženské či pouťové procesí mezi kostelíkem sv. Jana Křtitele a farním chrámem sv. Jakuba.
Jinak, a to je třeba zdůraznit, město bylo a stále je oficiálně zasvěceno celkem pěti patronům. Každý si je může prohlédnout a připomenout u tzv. morového či mariánského sloupu na náměstí. Tento akt nebyl nikdy zrušen a nebo jinak upraven.
Co se samotných tradic týče, řádně s nimi zamíchalo 20. století. Za protektorátu v roce 1940 už havířský průvod nesměřoval na Jánský kopeček, ale do Starých Hor, kde jak pověst vypráví, byla nalezena první hrouda stříbra. Následujícího roku pochodovali havíři den před sv. Janem a 24. června se v Jánském kostelíku odbývala jen sváteční bohoslužba. V roce 1944 šli havíři na Heulos vyzdobený nacistickými fánglemi. Tradice, původně především církevní oslava milénia, ustoupila totalitě. A nejinak tomu bylo ve druhé polovině 20. století...
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)