Legionář Bohuslav Holub vzpomíná na samý počátek cesty k legiím:
Jdeme opatrně vysokým lesem. Je asi devět hodin ráno. Srpnové slunce proniká až do těch hlubokých karpatských lesů. Plížíme se mlčky a pozorujeme, co se kolem nás děje. Ani po deseti minutách cesty nepřicházíme na ruskou frontu. Hledíme hlavně zachovati správný směr cesty, abychom náhodou nepřišli zpět k "našim". Najednou vidíme, že nás zpozorovaly přední ruské stráže. Přiblížili jsme se ještě několik desítek kroků a vtom zahřměl hlas: Stoj!
Všichni tři jsme porozuměli tomuto povelu a mávnutím růžovými polními dopisnicemi jsme ruské polní hlídce dali najevo, že nemáme nějakých nepřátelských úmyslů. Několikačlenná ruská hlídka přiběhla k nám a seznavši, že nemáme zbraní, zavedla nás k rotnému důstojníkovi. Ten nás pohostil čajem a bílým chlebem, na "pamjat" si nás vyfotografoval, načež jsme odešli ke štábu pluku a posléze ke štábu divise. Zde bylo naším úkolem označiti na mapě umístění baterií, jakož i strojních pušek, a dále sídlo plukovního štábu, který byl velmi dobře skryt. Bylo nám slíbeno, že příští noc sídlo štábu pluku dostane granátové pozdravy. Nato jsme šli pěšky do města Roman, kde již bylo více Čechů, většinou se vzdavších. a v počtu asi 1200 pokračovali jsme v cestě k Bakeu, dále přes Jassy do Ungen. Dobrosrdeční Rumuni a Rumunky přinášeli nám vodu, ovoce a hrozny, jež právě dozrávaly. Všude jsme budili pozornost, zvláště v Jassách, kde na hlavní třídě se šlo do kroku, při čemž se zpívala a hvízdala písnička "Šla má milá na houby".
Legionář Alois Holzmann vzpomíná na Bachmač:
Vesnice Doč je skryta za tratí. Byla prázdná. Štábní kapitán Kadlec útočil na vesnici tak prudce, že Němci byli překvapeni, zanechali tam výzbroj i výstroj a zachránili holé životy. Tu a tam přišli na pomoc bolševici. To jsme s nimi chytli! To bylo vojsko! Vyzbrojeni byli nádherně: Pušky dokonce některý dvě najednou, ba i lehký kulomet, pás s patronami přes prsa, papáchu přes ucho a ještě něco, co my neměli. Otýpku slámy. Co s ní budou dělat? Nemohli jsme pochopit. Ale později jsme uviděli, že byli chytřejší než my. Do toho bláta lehnout a střílet, byla od nich skutečná oběť. Vždyť se mohli umazat a bolševický voják sice si nečistil šaty jako my, ale přece chtěl vypadat pěkně. Co by mu řekly báryšni, až by se před nimi objevil zamazaný? I položil si otýpku na zem, lehl si na ni a střílel. Parkrát si střelil, sebral otýpku a zmizel. Tím způsobili jenom zmatek. Utíká, křičí: Germénec nastupájet ! a všichno, co nebylo pevné povahy, utíkalo s ním. A postupovat dopředu? Kdo jim může poroučet? Pažbama jsme je nutili. Alespoň, aby byl větší rámus, i když už netrefí. A ten lehký kulomet nestřílel, protože dobrák bolševik nevěděl, jak s ním zacházet.
Naše nálada byla daremná. Teprve teď jsme si uvědomili, co je ukrajinské bláto, kterého jsme si dříve nevšimli. Poznali jsme, co umí, jak překáží, když šlo o krk nejen nám, ale i těm druhým. Snad bylo ještě horší než Němci. Těch se zbavíš, ale bláta ne. Pekelná palba Němců dodává nám odvahy. Snažíme se mířitco nejlépe, neměli jsme tolik nábojů jako oni, každá naše rána musí letět podle německé hlavy velmi zblízka, chceme, aby každá trefila. Kde jsou ty časy, kdy se na rakouské frontě střílelo jen tak pánubohu do oken. Chlapci se drží, objímal bys je, kdyby to bylo možné. Ten první křest jim jde k duhu. Nemusíme míti strach, že nevydržíme. Takhle zvítězíme!
Legionář Jan Těšínský vzpomíná na dramatické okamžiky v Itálii:
Soustřeďovala nás jediná myšlenka: Kopec musí býti náš. Jednu chvíli, kdy bratr Klímek jsa raněn klesal, fronta naše zakolísala, ale jen na okamžik. Bratří, kteří mezi tím viděli, jak někteří klesli mrtví neb těžce raněni, s novým elánem přímo fascinujícím útočili na rakouské posice a po dobytí jich dále na druhé a třetí až k polním dělům. Možno říci, že rozhodný okamžik zachránil bratr Klímek, který, ač těžce raněn, povstal a s nadlidskou námahou a přemáháním bolestí vedl útok dále. Mezi bojem dozvěděli jsme se, že padl bratr Mlejnek a celá řada druhých bratří. Jestli až dosud jsme vedli boj slušný, nastala nyní pravá řež, a bratří, zvláště Valtr a Zavadil, přímo šílí a vraždí bez milosti. Rakouská přesila, která byla na vrch před útokem dirigována, jsouc den před tím dezertovavším Italem varována před útokem červených ďáblů, jak nás nazývali, byla rozbita, jsouc překvapena rychlostí a divokostí boje, a utíkala jednak do zajetí, jednak do zadu ke svým. V jedné chvíli zavolal kdosi, že na nás zleva útočí. Ohlížíme se a vidíme řady rakouských vojáků utíkati dolů. Vtom však se zmíněný bratr již opravuje, že jsou to zajatci. Vtom běží bratr Macák doleva a volá: Na pomoc Sedleckýmu, tam je zle! Bratr podporučík Motl dává rozkaz obsaditi posice a držeti za každou cenu do příchodu posil, které již na druhou urgenci nepřicházejí. Bratr Pivko jich prostě neměl. Čechoslováci i Jihoslované, jichž několik s námi bylo, útočili všichni.
Vrch byl obsazen. Rakušané v blízkých, narychlo nahozených drátěných překážkách sledovali naši činnost a vyčkávali, co bude dále. My očekávali výměnu, unaveni a nervově vyčerpáni, s obavou, aby tak draho celou řadou životů drahých bratří vykoupené vítězství mělo přijíti nazmar nelogicky zdlouhavým postupem Italů. Konečně k poledni nebo po poledni dostalo se nám výměn a my na rozkaz bratra Pivka stáhli jsme se dolů, kde teprve jsme počítali svoje ztráty a ztrnuli jsme, jaké na náš malý počet byly velké.
Na mnoha místech našeho kraje stojí památníky padlých. Připomeňme si jejich jména. Věnujme pozornost okolí těchto památných míst. Pro naši svobodu obětovali to nejcennější, vlastní životy.