Vydáno 21.4.2008
Cestou necestou od Velkého k Malému Beranovu
Zavřít foto...
Cestou necestou od Velkého k Malému Beranovu
Život bývá samý chvat. Vesničky a vesnice míjíme nevšímavě. Nemáme mnoho času, chvátáme. Stavíme obchvaty, stavíme dálnice. Stavíme podjezdy a mosty. Všechno nás zdržuje, všemu se chceme vyhnout... Jednou ale pocítíme všechnu svoji marnost, všechen svůj zbytečně nastřádaný chvat. Bude pozdě nechvátat, stejně jako chvátat. A kolem nás zůstane tolik nenavštívených míst! Zvu vás na krátkou návštěvu dvou obcí na Vysočině. Jedna má historii staletou, druhá se zrodila nedávno. Jedna je velká, druhá malá. Obě se jmenují Beranov - Malý a Velký Beranov. Nebo Velký a Malý ? Obě leží pár kilometrů východně od Jihlavy.
Pojďte se projít jejich historií, pojďte postát s lidmi na návsi, pojďte na návštěvu do zdejších kostelíků. Pojďte se zúčastnit velkých oslav jejich svěcení. Každé probíhalo v jiném čase, za účasti jiných generací místních obyvatel. Jen ta radost, ta byla všem společná. Upřímná a veliká. Dvě díla se podařila - snad právě proto, že život nebýval jen mamon a zběsilý chvat a lidé bývali pokornější.
Kaple ve Velkém Beranově
První zmínku o zdejší kapli mohl přinést už Gregor Wolny v VI. dílu Die Markgrafschaft Mähren v roce 1842. Žel, o tehdy jenom malé kapličce se slůvkem nezmínil. Upozornil na ni až Alois Josef Pátek ve své knize Okresní hejtmanství jihlavské, vydané v roce 1889 a dále pak ve Vlastivědě moravské, Jihlavský okres, z roku 1901. Vždy uváděl, že jde o filiální kostel sv. Anny, založený už v roce 1630 majitelem panství Eustachem z Karstenů, obnovený v roce 1838 a roku 1852 opatřený positivem. Jde o údaje nepřesné, které v dalších letech převzal František Augusta v novinovém článku Z minulosti Velkého Beranova, uveřejněném v Jihlavských listech roku 1928. Jen Josef Nevoral zmínil ve věstníku Hlas domova z roku 1940, v článku nazvaném Kaple ve Velkém Beranově, že původní zdejší kaplička stála na zahradě Jakuba Munducha čp.29.
Dalo by se čekat, že historii zdejších kaplí poodhalí Alois Hrudička v knize Topografie diecese brněnské, která se dočkala vydání v roce 1908. Nestalo se. Autor krátce poznamenal, že se v Beranově nachází obecní veřejná kaple zasvěcená sv. Anně.
Podrobnosti o jejím vzniku nepřineslo ani pátrání ve fondech farního úřadu v Lukách nad Jihlavou, který kapli spravoval. Kniha kostelních účtů z let 1857 až 1911 uvádí v případě velkoberanovské kaple sv. Anny pouze první částku, která se objevila na jejím kontě po slavném vysvěcení a která obnášela 658 zlatých. Dalších 100 zl. věnoval loucký farář Franz Kincžal. V roce 1938 byl interiér kaple vymalován a všechny předměty renovovány. Poslední úřední záznam o stavu účtu kaple z 31. 12. 1950 činí něco málo přes 11.000 Kčs. Pak asi uvedený obnos propadl státu.
Další zmínku nalezneme v knize Kostelní inventář vedené od roku 1872 do roku 1932. V případě kaple sv. Anny šlo takřka o zanedbatelné zápisy na několika řádcích. Inventář prý se sestával z několik málo kousků oblečení pro kněze a dva ministranty a z bezcenných drobností, z nichž v roce 1898 nelze přehlédnout pouze měděný kalich a jeden zvonek na věži. Obdobný byl stav z roku 1932, kdy byl navíc instalován druhý zvon na věži. Jinak žádné podrobnější popisy inventáře.
Vše nasvědčuje tomu, že vůbec první nevelká kaplička, dalo by se říci návesní, byla postavena v Beranově někdy po polovině 17. století a lze předpokládat, že se o její výstavbu zasloužili jihlavští jezuité, jimž připadl v období rekatolizace dvorec v nedalekém Jeclově. Tolik úvodem našeho povídání o kaplích ve Velkém Beranově.
A nyní se v krátkosti podívejme do historie obce. Vůbec první písemná zmínka se objevuje v roce 1318, kdy olomoucký biskup Konrád postoupil BARANOW, Puklice a Petrovice záměnou Janovi z Řecka. Po jeho smrti připadl celý statek králi Janu Lucemburskému, který část Beranova s Bradlem daroval roku 1327 Jindřichovi z Lipé. Páni z Lipé pak udíleli Beranov v manství, až Jan z Lipé roku 1530 dal zapsat statek Beranov s Puklicemi, Bradlem, Petrovicemi a Jeclovem na nového držitele, Františka Hordara, který se potom psal Hordar z Puklic. Po smrti dalšího majitele Pavla Hordara roku 1590 se jeho dcera Apolena provdala za Krištofa Blehtu z Outěchovic a o rok později ho vzala za společníka na statek Beranov. V zemských deskách brněnských se roku 1591 poprvé setkáváme se zdejší tvrzí, o které však dodnes není známo nic bližšího. Pouze se ví, že při ní stával ještě dvůr, ovčírna a papírna. Druhá, a poslední zmínka, pochází z roku 1635. K úplnému zániku tvrze došlo patrně ještě před polovinou 17. století, kdy splynula se dvorem a okolní zástavbou.
Zmíněný Krištof Blehta, byť se zúčastnil povstání, byl vzat nejprve na milost, ale brzy byl znovu obžalován z velezrady a nakonec popraven. Roku 1621 byl jeho konfiskovaný majetek odhadnut na 8.000 zl. moravských a dán plukovníku Hanibalovi ze Šaumburka. Po jeho smrti se tady od roku 1629 objevuje rod Karstenů. V polovině 17. století drželi Beranov Doupovci z Doupova, počátkem 18. století Pachtové, pak hrabata ze Sincendorfu a od roku 1734 vévoda Mořic Saský, biskup Litoměřický. Od něho přešel statek na rod Palmů. V roce 1755 se v Beranově připomíná poprvé jednotřídní škola, později trojtřídní, pro kterou byla roku 1885 vystavěna nová budova. Roku 1836 koupil, tehdy už Velký Beranov, a statek Dřevěné Mlýny, šlechtic Leo Tomaschek a pak roku 1907 Antonín Vlach. Po první světové válce byl celý majetek za pozemkové reformy rozparcelován.
V předchozím textu byla zmínka o beranovské papírně. Ve skutečnosti jde o papírnu, která byla zřízena na levém břehu řeky Jihlavy, pod vsí Bradlo, a podle jihlavského historika Andrease Sterlyho se první písemná zmínka o její existenci objevuje v roce 1575, byť k založení došlo už v roce 1571 a to majitelem zdejšího panství Pavlem Hordarem z Puklic. V jeho službách byl tehdy papírník Pavel Czettl, syn jihlavského soukeníka, který se řemeslu vyučil ve Freyově papírně ve Starých Horách u Jihlavy. Není proto divu, že prvním použitým filigránem byl právě ježek s květinou či hvězdou, užívaný do té doby starohorskou papírnou, což vedlo zcela přirozeně v roce 1575 k rozepřím mezi oběma papírnami a končilo až po dvou letech na zemském sněmu v Olomouci. Od té doby se objevuje na bradelském papíru nový filigrán - Hordarův erb se vzpřímeným zajícem a beránkem stojícími proti sobě na kopci, doplněný dodatečně menším štítem s hvězdami. Zarostlé a mizející obrysy této stavby můžeme prý vidět u řeky dodnes, neboť vodní kola pomáhala roztáčet stoupy a míchadla na rozemílání hadrů.
Pojmenování vsi vzniklo ze staročeského osobního jména Baran či Beran. V roce 1318 se psal Baranow, později " de Paranaw ". V jihlavských městských knihách je v 15. století zapsán jako Parans a v dalším století coby Baranaw. Přívlastek Velký či Welky ( něm. Gross Beranau ) se objevil až v první čtvrtině 19. století, kdy v důsledku nebývalého rozvoje nedaleké kolonie u řeky Jihlavy bylo třeba nalézt vhodný název pro ono sídliště. Jeden z učitelů poznamenal do školní knihy oba názvy v roce 1825 - Velký a Malý Beranov. Znovu se objevují v roce 1835 při vyměřování celého beranovského území pro nové mapy stabilního katastru. Ty vyšly tiskem v roce 1837.
Publikace L. Hosáka a R. Šrámka Místní jména na Moravě a ve Slezsku je v tomto případě nepřesná když uvádí, že název Velký Beranov se poprvé objevuje v písemných pramenech až v roce 1846.
Za zmínku stojí soupis pomístních názvů z té doby, které jsou na mapě stabilního katastru zachyceny. Na celém území Velkého Beranova včetně dvou kolonií Nových Domků (něm. Neuhäuseln, což obnášelo 7 stavení a rybník) a Malého Beranova, nalezneme pouze jeden německy psaný pomístní název Ziegengraben čili Kozí příkopy. Místo se nalézalo na severovýchodě obce a skoro by se zdálo, že půjde o starou cihelnu, kde původní název byl Ziegelgraben. Další názvy uvádím v doslovném přepisu : U mostu, U Michalka, U borowicy, W gedly, v jamensky cesty, U wolssy, U brunowegch hranic, U Zlabku, ke Kožlowu, U lossku, U ssiroky lauky, U Zmolisky, k Zmoliskam, Missinska cesta ( cesta k Měšínu ), Nad hamrem, Pod trawnau cestau, Za muchowau vliczkau ( uličkou ), Lauky pod wsy, Pod bradelskau cestau, Pod hospodau.
Tady připomenu, že jedna z hospod stála tehdy na samotě kousek za obcí, u silnice na Vysoké Studnice, a říkalo se jí Trucna. Historik Pátek uvádí, že byla postavena ze vzdoru proti hospodě ve vsi a to od beranovských sousedů.
A teď znovu ke kapličce, která je na mapě červeně zakreslena t. j. v roce 1837 byla zděnou stavbou. Tato nepochybně nejstarší kaplička se nacházela takřka uprostřed domovní zástavby, při jihozápadní straně návsi. Nevelký objekt obdélného půdorysu cca 5 x 6 m byl zaoblenou stranou orientován k severovýchodu. což připomíná běžnou barokní návesní kapličku. Před ní se nacházel malý volný prostor směřující do návsi. Tři stěny kapličky byly obklopeny zahradami.
Z půdorysu domovní zástavby můžeme určit také typ zdejšího venkovského osídlení. Podle RNDr. Zdeňka Lázničky by mělo jít o návesní silnicovku s traťovou plužinou a několika dvorovými úseky. Nejstarší částí se zdá být prostor na samém severozápadním okraji návsi, kde několik objektů tvoří jakýsi velký čtvercový dvorec. Patrně místo beranovské tvrze. Kolem ní je vyznačena cesta, která v minulosti mohla plnit funkci příkopu a v pozdějších letech byla zavezena. Nasvědčuje tomu i blízký návesní rybník a další cesta, směřující do těchto míst od jihu, od císařské silnice mezi Jihlavou a Brnem. Podle výpovědí starousedlíků prý místo bylo nazýváno "panským zámkem". K tvrzi později náležel, jako i jinde v okolí, rozlehlý hospodářský dvůr s pivovarem, jehož sklepy byly ještě na počátku 20. století hojně využívány k uskladňování různých zemědělských produktů.
Lánové rejstříky jihlavského kraje z let 1671 až 1678 uvádějí jako majitele tohoto malého panství Jana Kryštofa Doupovce z Doupova. Správcem byl tehdy Jan Jiří Spitzenberger. Ves čítala 17 gruntů, z toho 14 obydlených a 3 byly pusté. Jen dva usedlíci měli více jak lán ( 61 měřic polí ), sedm bylo půlláníků a zbytek tvořili chalupníci či domkáři.
V souvislosti s rozvojem obce došlo i na vybudování vlastního hřbitova. Celá akce se datuje od roku 1927, kdy obecní zastupitelstvo schválilo situační plán pořízený 27. listopadu téhož roku. Hřbitov byl vyprojektován při státní silnici na východ od obce na parcele čís. 915. Delší stranou 75 m byl situován k silnici, kratší strana měřila 45 m. Na pravé východní straně měla být postavena márnice, kterou navrhl zednický mistr Eduard Bumbálek z Luk nad Jihlavou. Dne 14. září 1928 byl dokonce vypracován a předem schválen hřbitovní řád. Ve statistikách pro Okresní úřad Jihlava se tehdy uvádělo, že v Malém Beranově zemře ročně kolem 6 osob a ve Velkém Beranově 1O až 15 osob. V důsledku nedostatku finančních prostředků bylo nakonec dne 17. září 1934 od výstavby hřbitova upuštěno.
Bez povšimnutí nelze ponechat ani pohled do nejstarších map s vyobrazením Beranova. I ten nám může ledacos napovědět. První pozornost proto věnujme Müllerově mapě Moravy z roku 1716, kde při zřetelně zakreslené císařské silnici nalezneme východně od Jihlavy malý kroužek s vyobrazením jakési bašty či opevnění opatřený místním názvem BERANAU. Na další mapě z roku 1758 je Beranov opomenut, byť jsou na ní zachyceny mnohem menší okolní vsi jako příkladně Otten ( Otín) nebo Heintzendorf ( Henčov ) a další. Tuto mapu Moravy vydal T. C. Lotter a byla odvozena z mapy J. C. Müllera.
Beranov Velký i Malý můžeme poprvé zaregistrovat na Schenklově mapě Jihlavského kraje z let 1841 - 1845. Podobně je tomu na speciální mapě rakousko-uherské monarchie z roku 1881, kde jsou mimo jiné zakresleny i místní části Neuhäuseln s pozn. (Gebrochene Wurst), což jsou Nové Domky čili Jelito a dále Loudilka. Tato mapa je dokonale provedená a je srovnatelná s mapami vydávanými na počátku 20. století.
A nyní se vraťme opět k historii velkoberanovské kaple. Josef Nevoral cituje v již zmíněném článku jakýsi zápis z roku 1839, který svým obsahem odpovídá části zápisu v nedávno znovunalezené PAMÁTNI KNIZE, která však nemohla být v roce 1940 ještě známa. Nakonec byl objeven zdroj tohoto zápisu, nejstarší školní kronika Velkého Beranova, Protocoll über die Geschichte der Groszberanauer Schule. Zápisy na str. 45-52 pořídil místní učitel Johann Franz Stiáwa v roce 1840. Jde o dvě stati s názvy POPTANJ a POZNAMENÁNJ, které jsou rovněž zapsány v níže popsané PAMÁTNI KNIZE, jejímž autorem není nikdo jiný, než opět pan učitel Stiáwa.
Památni kniha o založeni , wystaweni a poswěceni kaple swate : Joachyma a Anny w obcy welko - Beranowské.
Takový nadpis můžeme číst na ozdobném papírovém štítku nalepeném na kartonových deskách lemovaných kůží a opatřených barevným škrobovým papírem. Rukopisná kniha má rozměry 35 x 22 cm a obsahuje celkem 23 číslovaných stránek. V minulosti byla uložena na neznámém místě. Snad v archivu louckého farního úřadu či v pozůstalosti bývalého beranovského učitele J. F. Stiáwy, odkud se někdy koncem padesátých let 20. století dostala do sbírek Státního okresního archivu v Jihlavě. Není však vyloučeno, že mohla být uložena přímo v beranovském kostelíku a světlo světa spatřila znovu při některé z oprav interiéru. Dárce rukopisu není uveden.
Do knihy byl v šedesátých letech 20. století vložen tužkou psaný malý lístek, pravděpodobně archivářem PhDr. Františkem Hoffmannem, ředitelem jihlavského archivu, který doporučoval, aby tato kniha byla připojena do fondu Farního úřadu Luka nad Jihlavou, neboť ten se podílel na založení a spravování kaple ve Velkém Beranově, která je doposud součástí loucké farnosti. Dodejme jen, že celá kniha je psána česky, úhledným, až krasopisným kurentem hodným opravdového kantora. Při pořizování přepisu nebyl text upravován, pouze nečitelná místa jsou vyznačena čárkováním.
Dodejme ještě, že během stěhování jihlavského archivu v roce 1999 byly písemnosti a knihy podrobovány prohlídkám, aby se zjistil jejich skutečný stav. Jednou z knih, která byla ošetřena protiplísňovým přípravkem byla i tato pamětní kniha. Na její obsah byl autor přepisu upozorněn studentem Jiřím Jelínkem, dnes archivářem v Praze.
Její přepis se tak stává zajímavým svědectvím o životě a zbožnosti našich předků a dává nám nahlédnout do historie této málo známé kaple či filiálního kostela sv. Anny ve Velkém Beranově.
Na první straně je modrou pastelkou připsáno B 38. Patrně pořadové číslo jakési evidence. Druhá strana pak obsahuje následující text:
- pokračování ve středu 23. dubna -
Ladislav VILÍMEK