Vydáno 15.6.2008
Jak se opravoval kostel u minoritů aneb Hledání minulosti pod nánosy prachu
Zavřít foto...
Jak se opravoval kostel u minoritů aneb Hledání minulosti pod nánosy prachu
Nesmíme zapomenout na jednu z tragických epizod v životě Jihlavy a kláštera rovněž. Takřka tříletá okupace města Švédy v letech 1645 - 1647 dokázala zruinovat nejen kdysi výstavné město, ale i jeho chrámy a kláštery stojící při hradbách. Po ukončení bojů zůstalo pouze 189 obyvatelných domů a počet obyvatel nedosahoval podle některých pramenů ani celých 300.
Obnova, včetně té duchovní, jistě nebyla snadná. Bylo nutné vyřešit celou řadu závažných problémů včetně sporů s poddanými.
V roce 1650 vydala městská rada jihlavská zdejšímu klášteru osvědčení o zpustlosti jejich kláštera. Listina je opatřena datem 3. října. Z této doby mohou pocházet dvě listiny, v nichž se klášter obrací na městskou radu se žádostí o zhotovení tří oken u kláštera, který "je na spadnutí".
V následujících letech, až do roku 1657, přijímal klášter vždy 28 zlatých ročního úroku za pole u cihelny. Téhož roku v červenci si městská rada opět stěžovala na šenkování vína a to nejen u minoritů, ale také u dominikánů, neboť údajně tím byla porušována městská privilegia. Zatím novým kvardiánem se stal Ludovicus Zier, ale opět jen nakrátko. Z roku 1660 se dochovala první poválečná stížnost, tentokrát bratra Antoniuse, městské radě jihlavské, že je sužován zdejším správcem kostela jistým Bartholomeem. Téhož roku se městu dostalo práva užívat pozemku při "větší kostelní bráně", což byla patrně již zmíněná sýpka. Větší kostelní bránou byl nepochybně míněn hlavní vstup do kostela od severu, který byl tou dobou opatřen jakousi sloupovou předsíní. Kvardiánem byl Antonius Maria Barberius Terrariensis, který výše zmíněnou dohodu pečetil. Ten také prodal další část klášterních pozemků k sousedním domům zedníka Melchiora Helvetia a bednáře Jana.
V roce 1662 se objevil na listinách Valentinus Gufel. Do pokladnice kláštera pak putovaly každoročně pravidelné úroky z polí a není divu, že v roce 1669 vydal kvardián spolu s konventem povolení městu o průchodu hradební zdí do vnitřního parkánu. Z tohoto období pochází patrně jedna z dalších listin nejmenovaného kvardiána městské radě, který byl ochoten narovnati se s jistým Hannsem Rephannem o stavbě domu v těsném sousedství kostela, jestliže ten zakryje špatnou kostelní střechu nad varhanami a dodá 3.OOO kusů šindelů na tuto opravu.
Ve věži kostela nacházely se tou dobou tři zvony. Nejstarší pocházel z roku 1527 a snad už od roku 1528 nezvonil čistě. Dále zde byl zavěšen zvon z r. 1644 a poslední z r.1668, oba opatřené zdobením a nápisy.
Další jméno kvardiána z roku 1682 je Bonaventura, a následoval roku 1698 Alexis Müller, který žádal výběrčího daní a poplatků ve městě o dovolení dovést beze cla 5 centů omastku z Polné. Soulas od Josepha J. Heina obdržel klášter 1. srpna 1698.
Situace kláštera se nijak výrazně nelepšina a opravy si vyžadovaly další a další finanční prostředky. Klášter přistoupil k opětným prodejům. Znovu se týkaly okolí hliniště vedle cihelny. V listině z roku 1606 byla pro lepší orientaci uvedena i blízkost tehdejší střelnice.
Do čela reformačního procesu v Jihlavě se zapojili vedle dominikánů i zdejší minorité. Jim pak přišli na pomoc kapucíni a především jezuité, kteří v počátcích svého působení kázali a mše svaté sloužili ve zdejším kostele Nanebevzetí. Patrně až do zprovoznění a vysvěcení jejich kostela sv. Ignáce v roce 1689. V roce 1629 je z listin uložených v jihl. archivu znám kvardián Adrianus Marius, z roku 1635 kvardián Joann Sason a z roku 1669 Pavlinus Zaczkovicz. Tou dobou se řešily spory kláštera ohledně domu puškaře Hanuse Schmida a mimo jiné i rybníka "Pulverstampffteucht", poblíž střelnice. Klášter tehdy získal od Marie Isabelly, vdovy po Kryštofu Rzickowském z Dobrčic, nadání 1.OOO zlatých rýnských pro sloužení mší svatých za ni a její příbuzné. Další nadaci ve výši 5.OOO zlatých zřídil Christian Ferdinand ze Steinu dne 1. ledna 1731.
Navzdory postupnému návratu protestantů k víře katolické, zastihla zdejší klášter nemilá epizoda. Minorité, do té doby jen trpěni a živořící, se přesto nevzdávali. V roce 1573 však musel císař Maxmilián II. jihlavskému magistrátu přikázat, aby nenechal zdejší příslušníky minoritského řádu týrat. A magistrát, protože si nevěděl s celou záležitostí rady, rozhodl se převzít sám správu kláštera. Kvardián Marian Barberius prý se marně snažil spolu s provinciálem zabránit rozpuštění konventu a nabídl městu klášter k pronajmutí. Město však souhlasilo výhradně s odprodejem. Díky rozhodnému postoji tehdejšího provinciála však nedošlo k nejhoršímu. Klášter zlé období přestál, ale zůstali při něm jen dva minorité. K dalšímu incidentu došlo v roce 1610, kdy byl odtud vyhnán sám kvardián, protože prý odepřel složit jakousi přísahu, o níž autor kroniky neuvedl nic bližšího.
Období nesvárů mělo skončit bitvou na Bílé Hoře, ale násilí pokračovalo dále. K pokračující válce se přidaly popravy, konfiskace majetku, odchod protestantů ze země. V říjnu roku 1622 přešla fara u sv. Jakuba do držení strahovských premonstrátů a vlády nad městem se ujal rychtář Jan Haidler z Bukové. První premonstrátský farář Jan Hloušek měl mimo jiné zastávat i funkci českého kaplana v kapli sv. Václava, což je dalším dokladem o nemalém významu zdejší české menšiny.
- pokračování v úterý 17. června -
Ladislav VILÍMEK