Pomalu jsem došel až pod Jánský kopeček. Právě ve chvíli, kdy po železničním mostě zaburácel vlak. A ještě si k tomu pronikavě zahvízdal. A pak bylo ticho. Pod korunami stromů tichounce odpočívaly hromádečky odpadků a já stoupal po cestičce vzhůru ke kostelíku sv. Jana Křtitele. Božské ticho vůkol. Snad že Bůh byl tak blizoučko. A na nevysokém lešení dvě postavy před černou dírou. Tady se sklíčko po sklíčku noří ze tmy nové okno. Nová vitráž. Replika té předchozí, kterou tady věřící z bývalé tabákové továrny v Jihlavě zasadili v roce 1905. Barevná i průzračná spousta skleněných koleček zasazených do olověných rámečků.
Ticho tichoucí. Vcházím do přítmí kostelní lodi a prohlížím si okno po okně. Krásná podívaná. Ta stará, původní okna, vypadají opravdu staře. Na každém z nich se podepsal čas i vandakové. Chtěla by omladit. Chtěla by jedno po druhém opravit. Doplnit rozbitá kolečka. To aby jedno okno nezávidělo tomu druhému, co se právě rodí pod rukama mistra Miloše Jírovce ze Světlé nad Sázavou. Toho, co stojí s druhým mužem tiše na lešení a oba opatrně kladou sklíčko vedle sklíčka, až se za pár hodin celý prostor zaplní a tma zůstane tam kdesi za lesklými kotoučky naplněnými slunečním svitem.
Chvála tichu. Chvála tiché práci tichých lidiček tam na lešení. Chvála tiché kráse prostých i barevných sklíček. Kdo umí, umí. Kdo neumí... tiše udělá pár fotosnímků a odchází. Krásný to den. A člověku se hnedle a s chutí pospíchá...
3. září 2009