Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
11.12.: Policisté v průběhu adventu upozorňují na rizika spojená s vánočními svátky

11.12.: Od tajemného pohybu oltářního křížku v Číhošti uplynulo již pětasedmdesát let

11.12.: Havlíčkobrodské muzeum připomíná, jak vánoční svátky slavili naši předci

11.12.: Dukovany zmodernizovaly stanice surové vody, splnily další krok k dlouhodobému provozu elektrárny

10.12.: Policisté zachránili život mladého muže, který chtěl spáchat sebevraždu

10.12.: Okresní sdružení České lékařské komory ocenilo profesora Maxmiliána Kašparů titulem Vynikající lékař Pelhřimovska

10.12.: Naděje pro ohrožené hrošíky liberijské – v zoologické zahradě v Jihlavě se narodilo mládě

10.12.: Ladovy Vánoce: lití olova, zdobení perníčků, vůně jitrnic

10.12.: Farmářský a řemeslný jarmark v sobotu v Novém Městě na Moravě

10.12.: Dialýza v nemocnici v Třebíči je zmodernizovaná. Přípravu dialyzačních roztoků zajišťuje systém automatického centrálního míchání

7.12.: Kojná korunního prince Rudolfa pocházela z Luk nad Jihlavou

6.12.: Výstava fotografa Antonína Vystrčila zachycuje zimu na obrázcích Josefa Lady i Trnkovo dioráma Svatba broučků

6.12.: Vánoční stromek v pelhřimovském muzeu rekordů je vytvořený z 1512 kapřích šupin

6.12.: Starý Brněnský most v Jihlavě je po opravách zprůjezdněný

6.12.: Infocentrum v elektrárně v Dukovanech o druhém a třetím adventním víkendu připravilo vánoční prohlídky s tvořením a Ježíškovu poštu

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 16.12.2009
Když se řekne neděle...
Sedmý den je neděle. Sedmý den světiti budeš. My důchodci světíme každý den. Našich dnů už bývá pomálu. A přitom platí, co den, to originál. Někdo si holduje v hodinových mumrajích, někdo si dává záležet na každé minutě, někdo se piple s vteřinami, a někdo si pěkně poamericku ponedělní. Rozhodně nevstane před devátou hodinou. Po neúplném procitnutí se došourá k auťáku a odfrčí na snídani do nejbližší restaurace. Tam zasedne a obloží se smaženými vejci, špekem, přičmoudlými chlebovými plátky a kávou a všelijakými rozkecanými souvěrci.
Ale bývají i jiná americká rána. Těch už tolik nebývá. Začínají kolem sedmé hodiny doušky pomerančového džusu z čerstvě natrhaných plodů před domem a nebo z bio plodů zakoupených ve všech možných prodejnách. Pak následuje oblékání do speciálních cyklistických oděvů. Všechno co si dotyčný obléká je speciálni. Tričko, kalhoty, ponožky, boty, brýle, helma. Všechno odpovídá všem předpisům. A módě. Pak přijde řada na kolo. Kdeže loňské sněhy jsou. Po druhé světové válce, třetí zaplať Bůh nebyla, nám stačilo jezdit pod štangli na ocelovém kolosu po dědečkovi. Mělo tehdy také dvě kola, přední pákovou brzdu, vzadu tzv. festku, blatníky a zvonek. Dnešní kolo je plné koleček, přehazovaček, teleskopů a pacek na řídítkách, ale zvonek, marná sláva, na americkém kole nedohledáte. Snad aby mu nezvonila hrana. A to nemluvím o hmotnosti kola čili váze. Za mého mládí to byla tíha. Inu, jiná doba, jiná kola. Pak se všechno tohle moderní harampádí naloží na speciální zadní nosič a vyjíždí se. Kam ze se jede. No přece do přírody. Kousíček za San Diego. Tady se tomu říká narodní přírodní reservace. Takovej hodně a hodně a ještq hodnějc velkej jihlavskej Hailos, abych si pojihlavsku zavzpomínal. Kdysi se tady prodírali Indiáni, pak Španělé a teď se tam budeme prodírat my. My Evropané z Česka se budeme prodírat po svých. Naši hostitelé na speciálnich kolech.
Netrvá to ani tak dlouho a jsme na místě. Středem této reservace vede jednosměrná perfektní asfaltová vozovka s odpočívadly a parkovišti. A odtud už každý putuje jak se mu chce po vyznačených cestách. Fantastický dojem pro nás Středoevropany. Pro nás z Vysočiny. Skaliska roztodivných tvarů. Skalnaté stráně porostlé nízkými křovinami. Kanon s prudce tekoucím potokem plný balvanů. Písečné cesty a cestičky se vinou mezi pokřivenými stromy a informačními tabulemi a tabulkami upozorňující na výjimečné dřeviny nebo byliny. Někde jsou návštěvníkům nabídnuty plastické mapy nejbližšího okolé. Mne zaujali výstražné značky, které doma zatím neznáme. Pozor na hady. Pozor na pumy. Dostali jsme pokyny co dělat, kdyz je potkáme. Nepotkali jsme je. Ve snaze uvidět včas plížící se nebezpečí nedívali jsme se příliš pod nohy. Potkala nás smůla se štěstím. Šlápli jsme do psího hovínka. Kdyby jsme byli bývali značkou upozorněni i na ono nebezpečí, určitě bychom šlápli vedle... Ale co, zážitek to byl krásný. A byl naklonec ještě jeden. To kdy jsme se sešli u auta s našimi cyklisty. Od hlavy az k patě byli oházeni šedivým bahnem. Barva kol zmizela. Jeden z jezdců si přetrhl speciální ocelový řetěz a kolo musel na parkoviště dotlačit. Ruku na srdce či na řídítka, to by se našemu starému českému vehiklu nemohlo stát. Že by svojí váhou zapadl nenávratně do zdejšího bahna, to jo, ale zůstal by s nepřetrženým řetězem.
Nedělní oběd se obešel doma a oplíval všelijakým zeleným lupením. Vše tady směřuje ke zdraví. Pro samé zdraví se tady člověk nakonec ani nenají. Ale co, budiž, člověk si zvykne na ledacos, i to kručení v břichu má něco do sebe. Když tady člověk potkává některé ty tlouštíky s váhou přes 150 kg, tak raději ať mi čas od času v břiše zakručí. On by to byl rozdíl platit si na zpáteční cestu jednu nebo dvě letenky za dvě sedadla pro jednu jedinou maxizadnici. A jak ta nedele skončila. O tom až zase příště. Povídání dopisuji ve 12 hod. 30 minus zdejšího času a u vás doma na Vysočině je právě půl desáté večer a mně nezbývá, než vám popřát hezkou a ničím nerušenou dobrou noc.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)