Nekonečná řada palem, nekonečný prstenec pískových pláží s bizardními skalisky, nekonečná vodní pláň ztrácející se v mlhavém závoji nekonečna. Vybavuji si první cesty starých mořeplavců. Tu netušenou dálku bez konce. Zvědavost. Strach. Naději. Vybavuji si zlomek scény z filmu Stařec a moře. Zlomek té obrovské mořské hlubiny kdesi pode mnou. Nejsem milovník moří ani oceánů. Není nad pevnou zem pod nohama.
Je odliv. Po plážích korsují lidé. Na pokraji jednoho z útesů sedí rodinka na skládacích židlích a cosi pojídá. Pod nohama jim šplouchají vlny a nad hlavami přeletují drzí rackové. Opodál sedí mladý muž a čte. Jiný mladík navlečený do neoprenu vykračuje směle s prknem do vlnobití. Několik jiných odvážlivců už unášejí mohutné zpěněné vlny k pobřeží. Ti všichni mají můj obdiv. Sotva bych se udržel stát někde na prkně na holé zemi. Natož na vlnách oceánu. A je úplně jedno, zda při odlivu nebo přílivu. My jsme sem přišli nasbírat mušličky co vyplavuje moře. Jsme středoevropané. Všechno kolem nás udivuje a překvapuje. Jsme lidé od studánek, kam laně chodí pít, jsme lidé od studní a ručních pump, jsme lidé stále se zdražující vody z vodovodu...
Chodíme uhlazeným pískem a uskakujeme vlnám. Nakonec nás jedna vlna přece jen zaskočila. Máme mokré boty a nohavice. K mému překvapení voda není nijak studená. A tak chodíme a sbíráme voda nevoda. Doma se usušíme a trocha té mořské soli mezi prsty nemůže vadit. Berme to jako léčebnou proceduru. Až budeme doma v Česku, pochlubíme se, jak jsme si užili Pacifiku. Jak jsme se brouzdali mořskou vodou ještě koncem prosince. Hrdinové. Mořeplavci. Trosečníci. Pár mušliček nám vybaví Pacifik. S nosem na lesklé perleti nasajeme opravdovou vůni oceánu. Něco rybiny, něco mořských řas, něco osoleného písku. Suma sumarum, vůně moře je neodbytně vlezlá. Jako ta stará sousedka odnaproti...
Cestou zpátky projíždíme zvolna načinčanými bulváry. La Jola žije. Žije svým neopakovatelným životem prosyceným mořskou vůní. Kavárničky plné lidiček. Cukrárny plné lidiček a dětiček. Výstavní síně plné obrazů a plastik. Obchůdky plné suvenýrů. Jenom bankovní domy trčí do ulic liduprázdnem. Skoro se zdá, jakoby lidé zapomněli na prachy. Jakoby se všichni uvelebili k šálkům kávy a čaje a spolu s mořským šploucháním vychutnávali vteřiny tohoto podmračeného odpoledne. Není nad pohodu býti. Být či nebýt. Jednoznačně být. Byť tady nebo tam. Byť kdekoliv. Ale být. Ucucávat ze života. Každý ze svého hrnku či hrníčku. Každému je dáno. Někdo pije, někdo ucucává. A vždycky do dna. Každý si svůj hrneček vypije až na dno. V kavárničce La Jola, v hotelu Coronado stojícího o kus dál, kde někdo to rád horké a kde hrníčky těžknou zlatem, a nebo v prosté setnici tam někde doma...
Sobotní odpoledne vyšplouchalo a jeden z mnoha pěkných dnů se opět nachýlil ke spánku. tak ať se nám všem dobře pospává. A ještě radostněji vyskakuje z postele. A kdo nemůže vyskočit, jako třeba já, ten ať vyleze, vybatolí se, vyklouzne, vyplazí se, vyštrachá, vypadne. Hurááá do života!