Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
7.11.: Nemocnice v Jihlavě zve budoucí rodiče na prohlídku porodních sálů i oddělení šestinedělí

6.11.: Příjezd svatého Martina na bílém koni doprovodí průvod, kejklíři, loutky i ohňová show

6.11.: Pohřešovaná žena z Jihlavy byla nalezena mrtvá

6.11.: Na Svatomartinském jarmarku v Jihlavě zavoní opět rohlíčky, které pomáhají

5.11.: Žena v jihlavském bytě pobodala nožem přítele, skončil ve vážném stavu v nemocnici

5.11.: Ve Velkém Meziříčí budou soutěžit O nejlepší guláš

5.11.: Přimět princeznu táborské zoo pumu Lílu k pózování není jen tak

5.11.: Policisté apelují na chodce, aby při pohybu na komunikacích byli obezřetní Stále platí pravidlo: Vidět a být viděn

5.11.: Pacientkám na gynekologii v jihlavské nemocnici se naplnilo vánoční přání, mají bezbariérovou koupelnu

5.11.: Opilý muž útočil s nožem v ruce

5.11.: Nesnězeno je dostupné i na Vysočině. Bojovat proti plýtvání jídlem už pomáhá v dvanácti českých krajích

4.11.: Čtyři Kameny zmizelých v Pelhřimově připomenou tragický osud rodiny Friedovy

4.11.: Svatomartinský koncert v Třebíči nabídne moderní styl duchovní hudby s prvky ethno či jazzu

4.11.: Skupinu ovcí a koz v táborské zoo rozšířila dvě vzácná starobylá plemena

4.11.: Přednáška Historické knihy v moderních knihovnách představí dějiny Moravské zemské knihovny

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 2.1.2010
Země bledých tváří
Bílý den. První americký bílý den nového roku. Něco tu není v pořádku. Rojení automobilů se nekoná. Nic se nekoná. Auta se povalují po okrajích ulic. Všechna parkoviště uchlácholil virus spací nemoci. Semafory překvapigě mrkají jeden na druhého. No, konečně. Auto. Bílá tvář se navrací odkudsi. Je bledá. Je sinalá. Je bělejší, než bílá. To by bylo něco pro naši českou televisní reklamu - Bílá bělejší, tváře čistější. Jestli si dobře vzpomínám, tak starý indiánský náčelník Orlí Dráp z Rodokapsu by procedil mezi zuby: Zpropadeně bílá tvář bílého bělocha. Ale bílá tvíř má naspěch. Mátoživé kroky s kalhotami zpropadeně nízko míří k okénku bistra. Vzduchem se zaleskne platební karta a chraptivý hlas prořízne hluchoněmé ráno: Jedno kafe!
Bílý den. Nikde živáčka. Ještě se z nedaleké pouště nevrátila ani jediná terénní motorka, jediné monstrum na čtyřech kolech ne nepodobné auťáku. Jediní čiperkové jsou kolibříci. Kmitají neviditelnými křídly u rozkvetlých květin a keřů. Popíjejí svůj denní nektar a je jim úplně f uk, jaký je dneska slavný den. Stejně tak jeden z našich sousedů. Blíží se první poledne nového roku a on si zapne sekačku na trávu. Na dva čtvereční metry vadnoucí zeleně. Říkám naší hostitelce: Co ten chlap blbne na Nový rok. A dostávám odpověď: On je to důchodce. Každý pátek seče, a dneska je pátek, tak proč by měl dělat výjimku. Už neříkám nic. Ty zdejší bledé tváře jsou z jiného těsta. Ty nejsou z toho kynutého. Z toho našeho. Českomoravského.
Bílý den. Nikde nikdo. Jdeme s manželkou po ulici a brebentíme. A tu najednou, co nevidíme. První normálně bílí lidé. První normálně černí. U nich se bledost stejně asi nepozná. A všichni pejskaři. Všichni vyšli s pejsky do ulic pozdravit první den nového roku prvním psím hovínkem. Všichni slušní. Už na dálku si přejeme nejen dobré ráno, ale i krásný nový rok. A on je krásný. Je 10 hodin dopoledne a teploměr v jedné zahrádce ukazuje 22 st. Celsia. Na tom teploměru je ještě jedna stupnice, ale ta ukazuje mnohem víc. Nějaké F. Asi pro fajnový lidi. Inu, Amerika. Člověk z vísky, kde lišky dávají dobrou noc, ví pendrek o světlech velkoměst a zámořských teploměrech. Mně stačil celý život Celsius. Už od malička. Někdy ukazoval víc, než tady v San Diegu. Prý to bylo zánětem průdušek. Ale tady také není o teplotu nouze. Někdy to jde přes 40 st. C. Ale oni nevolají doktora, jako kdysi moje maminka, oni se nalévají vodou s ledem a taky Coca colou a taky dalšími nápoji, o nichž naše bytná říká, že to jsou sajrajty plné barviva a chemie. Nevím, občas si nějaký ucucnu, zatím žiju, stolici mám pravidelnou a daří se mi dobře.
Bílý den. Ještě vám musím povědět, že jsme nakonec potkali starého pána, co házel malý tenisový míček starému malému pejskovi. Byl to starý, ale statný muž. Měl bílé vlasy a krásné modré oči. Stál sám uprostřed prázdné ulice a pořád házel a ten pejsek pořád běhal a pořád mu ten míček nosil. Zastavili jsme se. Ten pán nejen, že nám popřál hezké ráno, on si chtěl povídat. On totiž nemá na světě nikoho jiného, než toho pejska. Má ho rád a ten pejsek má rád jeho. Oba se mají rádi. A ten pán má navíc rád lidi. To se pozná. A zatím, co on stále házel a byl tak docela obyčejně bílej, já jsem ten den o trochu víc zbělel. Nemohl za to Silvestr. Padla na mne samota toho pána. Měl jsem sto chutí házet tam tím míčkem celej ten první den nového roku. Oslavit ten den. Něčím krásným. Něčím užitečným pro lidi i pro pejsky. A tak jestli můžu poprosit, házejte pejskům tenisáky a postůjte alespoň chvilku se starými lidmi. Toho stáří se také jednou dočkáte... Než se nadějete!
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)