Před pár lety jsem zahlédl v jednom obchodě v San Diegu betlém s černými postavičkami tří králů. Kdybych byl malý, určitě bych byl zmaten. Na stará kolena jsem byl jen tiše překvapen. Ono není radno hlasitě žasnout, ani tady v Americe. Ono to dokonce došlo tak daleko, že nad všemi kalendářními svátky zavládla neúprosná tolerance. Žádné svátky nebudou napříště vánoční, nebudou chanuka, nebudou santovské, dědomrázovské. Budou svátky. Jednodenní, vícedenní. Bezejmenné. Pojmenovávat se budou jen skrytě, za ztaženými žaluziemi na oknech. Ježíšek se bude muset uchýlit do ilegality. Konečně, nic nového pod sluncem a pod měsícem. Jen si vzpomeňte na dobu docela nedávnou. Po vítězství pracujícího lidu jsme zamávali se všemi feudály. Pryč s tyrany a vládci všemi. Namále měli i tři mušketýři. Ještě, že byli čtyři a tak se ubránili. Snad by to šlo i s těmi třemi krály. Proč by nemohli být čtyři. Za každý kontinent jeden král. Později by mohl přijít i pátý, trochu promrzlý, za Antarktidu. Nevím, nevím, ale všechny ty toleranční patenty jsou pitomost.
Tři králové v San Diegu nechodí. Ani se nedivím. Tady jezdí v autě kdejaký človíček. Natož pak králové. Asi profrčeli v mikrobusu po hlavní třídě a zmizeli zdřevěnět do nejbližšího betléma v kostelíku na Starém Městě. Je tam otevřeno po celý rok a betlém tam mají i letos. Někde někdo instaloval betlém i v předzahrádce svého domu. Někde svítila před domem Davidova hvězda nebo sedmiramenný svícen. Pár lidí se s chutí vykašlalo na toleranci a jdou si po svém. A to se mi tady v té cizí zemi zatraceně zalíbilo. Jít si po svém. Jít si po našem. Ať žije Ladův český betlém pod českým vánočním stromečkem!