Ač kalamitní zima v Česku neustává a lidem se doporučuje nevycházet na neprohrnuté a neposypané chodníky, tady na pláži se dveře netrhnou a lidí je tady jako máku. Otužilci plavou a potápějí se, ostatní posedávají na lavičkách, polehávají na dekách a nebo bosi šlapou v prosluněném písku. Můj vnuk si vzal umělohmotné prkno zvané Body Board a hurá na klouzačku do vln Pacifiku. Vůbec jsem mu nezáviděl. Proč taky, když s rozklepanou bradou lezl pod sladkovodní sprchu, aby se zbavil soli a písku a mohl se převléknout do sucha. Jenže, co čert nechtěl. Odjížděli jsme odtud kolem poledne a někdy kolem páté hodiny odpoledne si vnuk náhle vzpomněl. Vedle sprchovacích kabin zanechal na pláži prkno za 200 $ a brýle za 35 $. Rázem bylo po radovánkách. Zesmutněl. Následovala cesta autem na pláž. A pak to přišlo. Nevídaná věc se stala skutečností. Prkno i brýle tam stály na svém místě. Nikdo nic neukradl. Kroutím nad tím hlavou ještě teď...
Doprovázel jsem vnučku na hodinu baletu. Abych pravdu řekl, po několika kilometrové jízdě přeplněnou dálnicí a stejně tak auty napěchovanými ulicemi, doprovázel jsem ji kousíček cesty od parkoviště ke krásnému paláci v Balboa parku. Tady se nejen baletí, tady se maluje, sochaří, zpívá, hraje divadlo, něco jako v naší bývalé Lidové škole umění nebo v Kulturním domě. A zatím co si tam ta moje vnučka baletila, já postával a přešlapoval celou tu hodinu venku mezi arkádami a sledoval dění kolem dokola. Kousek ode mne seděla na zemi maminka s malou holčičkou v růžových šatečkách a cosi psaly na papíry rozložené kolem sebe. Opodál seděla na zemi skupinka větších děvčat, zjevně budoucích baletek, oblečených do sněhobílých trikotů a sukýnek. Co dodat. Snad jen to, že zem byla zaprášená, pošlapaná a umudlaná neřkuli špinavá. Na jeden z arkádových sloupů se marně šplhaly dvě malé holčičky a z jejich rozhovoru jsem vyrozuměl, že si hrají na Spidermana. Ten, pokud vím, šplhal po všem bez problému. Děvčátka si jen mazala ručičky a šatičky o zaprášenou zeď. Pokud mi paměť sahá, moje kamarádky z dětství si hrávaly s panenkama a vozily kočárky. Po zdech, jak tehdy říkali starší lidé, šplhali jen uličníci a holomci a několik zatracených parchantů z naší Minoritské ulice. Tyhle americké dětičky jsou úplně jiné. Kroutím nad tím hlavou ještě teď...
Když je člověk někde pár dnů, moc toho nenakouká. Když je někde pár měsíců, nestačí koukat. Já zatím stačím, ale zmáhá mě to. Už vím, že je tady spousta míst, která je lepší nevidět. Spousta krásných míst, která stojí za koukání, ale ne se dívat pod nohy. To už si nejsem jist, zda to není promenáda pro špindíry. Ještě štěstí, že je všude dostatek metařů a zametačů. Většinou jsou všichni z dovozu. To se pozná. Škoda, že tam u nás doma také nedovážíme metaře. Taková cesta od městského nádraží nahoru k soudní budově by si to zasloužila. Jak kdysi říkávali američtí kovbojové v Rodokapsech, pro samý kelímek a papírek není kam plivnout. A to platí jak pro místa v San Diegu, tak v Jihlavě. V obou případech kroutím nad tím hlavou ještě teď, v deset hodin večer, kdy dopisuju poslední písmenka. Dobrou noc.