Peklo nebude. Řekl si mladý hoch se dvěma tituly. Do knihovny ho nevzali, musí počkat, až tamní stařičký pan knihovník zemře. On totiž svoji práci miluje a nemíní odejít na zasloužený odpočinek. Snad žije v domnění, že si jej stále ještě nezasloužil. A tak stále knihovničí. A tak náš hoch, tituly, netituly, šel hledat dál. Kdo hledá, najde. To platí i v Americe. Našel. Nastoupil jako učitel zdejší základní školy. A učil a učil. Až jednoho dne se rozezlil. Dětičky se nechtějí učit, nepíšou úlohy, všechno je jim fuk. Mohl nad tím vším mávnout rukou, mnozí to tak dělají, ale on ne. Kdo se učit nechce, toho učit nebudu. A školu opustil. A hledal dál. Naskytla se možnost vydělat pár dolarů při čištění koberců. Bez ohledu na vzdělání, vyhrnul si rukávy, plivl do dlaní, a čistil. Čistil a koukal, jak se to dělá. Pak se nakoukl a rozhodl. Založím si vlastní firmu. Stalo se. Šetřil a ukládal každý dolárek. Jedl spoře a stejně spoře se oblékal. Dřel a nepolevoval. Vydržel. Už nebydlí v podnájmu na periferii. Má vlastní byt. Motorku vyměnil za auto. Prosperuje. Má vlastní podnik. Jí dosytosti. Ráj se vrací...
Já se vracím domů. Jedu spletí aut a křižovatek a nádjezdů. Mrkám na to hemžení jak semafor a spokojeně si pobroukávám. Něco se mi honí hlavou, nemaje to ani hlavu ani patu. Nějaká monotonní melodie podobná hukotu vodopádu valícího se asfaltovým korytem ulic. A najednou postava. Objevila se z čista jasna mezi auty a z jednoho staženého okna dostala cosi od řidiče. Milodar, nedojedenej hamburger, čerstvě dočtené noviny. Těžko říct, v mumraji a tmě se to nepozná. Postava se ukláněla, evidentně děkovala a usedla na ostrůvek uprostřed ulice. Moje auto ji minulo. Můj pohled při ní zůstal. Postavu žebráka našinec hned tak neuvidí. A tohle milionové město, jak se zdá, má na rozdávání. Ne každý ale dává, ne každý žebrá. Ráj se vrací zatraceně pomalu.