Taková náhoda to byla. Takové docela obyčejné listování v pamětní knize farního úřadu ve Vyskytné nad Jihlavou. Takový docela malý odstaveček psaný rukou důstojného pana faráře Prokeše. Farnost obdržela čtyři oltářní kameny pro zdejší čtyři kaple. Nevelké destičky z bílého mramoru a uvnitř ostatky dvou patronů - sv. Valentina a sv. Bonifáce. V tom okamžiku se zrodil nápad a vznikla tradice. Už více jak deset let uběhlo od první oslavy. Na vstupní mříži do kaple sv. Antonína v lese nad Rounkem se ocitl obrázek se životopisem obou světců. V dalších letech už lidé přicházeli postát ve sněhu a mrazu na krátkou bohoslužbu pod bílými statnými smrky a pak se tiše rozcházet bílým tichem ke svým domovům. Sváteční dny patří k našemu životu. Patří se slavit a scházet se a tiše postávat a rozjímat sám nad sebou. Je třeba zalistovat v paměti a lecos si připomenout. Osvěžit. A nebo zahnat kamsi do ústraní. Nejen radosti nás provázejí od rána do večera...
Právě sedím u okna a vyhlížím do překypující zeleně palem a pepřovníků a kvetoucích broskvoní a záhonů s barevnými hledíky a maceškami a chtě nechtě se vracím do sněhu a k bílým střechám na naší návsi. Je báječné lebedit si v únoru v tričku a kraťasech na sluníčku a procházet se mokrým pískem po pobřeží Pacifiku. Je stejně báječné poslouchat praskání dřevěných polínek ve starých kamnech a hřát si ruce na teplém bílém komíně ve vyhřáté světnici. Dokud to všechno vnímáme, cítíme, osahaváme, je nám hej. Jen nám dudáčku hrej. A nebo zůstaň potichu stát a poslouchej. To ticho staletých trámů, to mlčení kamenných zdí lepených na maznici, to ovzduší naplněné tichem tisíců halasných hašteření našich dávno zmizelých sousedů. Poslouchej a dívej se očima dokořán. Dívej se do oparu nad rybníčkem na návsi, do korun staletých lip, do hnijících vrat prázdných stodol a rozlámaných lisatek zarůstajících do kopřiv opuštěných zahrad. Není kam spěchat. Žijeme. Žijme...
Neděle bude pro někoho svátkem sv. Valentina, pro jiné docela obyčejná všední neděle. Budu se budit v sedm hodin ráno a u nás doma už budou čtyři hodiny odpoledne. Ke kapličce sv. Antonína bude vyšlapaná cestička a nebo nebude. Já si tu svoji cestičku znovu vyšlapu. Půjdu úvozem, lesem, kolem hájenky a postojím před zelenou mřížící co vykoval pan Gustav Krum, tatínek jihlavského malíře Gustava Kruma. Neviditelným klíčkem ji otevřu, tiše zavrzá v prokřehlých pantech a já, nikým neviděn, tiše postojím uprostřed té barokní nádhery. A až se budu vracet, zatahám třikrát za zvoneček. To aby se mi splnila všechna přání. To abych se, pokud budu na světě, stále jen radoval. Abych se samou radostí někdy i rozbrečel.