Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
22.9.: Z policejního deníku: krádež dřeva za 30 tisíc; opilec obtěžoval lidi v autobuse; šestašedesátiletá řidička nadýchala přes jedno promile

22.9.: Výstavba nového pasivního pavilonu v pelhřimovské nemocnici úspěšně pokračuje

22.9.: Výstava děl Čestmíra Sušky s titulem Věci venku v Horáckém muzeu začíná

22.9.: Od ledna bude zemřelé na Vysočině ohledávat koroner

22.9.: Maminky mohou využít klokánkovací křesla, zkvalitňují první okamžiky života maminky s předčasně narozeným miminkem

21.9.: Čokoládový Alfons Mucha, roboti i obří tužka v putovní expozici Muzea rekordů na veletrhu Svět knihy

21.9.: Z policejního deníku: zloděj ukradl věci za čtyřicet tisíc, krádež úhlové brusky

21.9.: Výstavba obchvatu Havlíčkova Brodu u Termesiv odhalila cihlářskou pec

21.9.: V Pelhřimově budou rodiče dětí narozených od 1. října 2020 do 30. září 2021 opět sázet stromky

21.9.: Rektor Vysoké školy polytechnické Jihlava byl zvolen do čela Evropské asociace klinických anatomů

21.9.: Obrazy Jolany Mertové si mohou zájemci prohlédnout v muzejní kavárně v Jihlavě

21.9.: Noc vědců zabaví celou rodinu

21.9.: Nepropásněte volby, voličský průkaz si můžete snadno vyřídit přes datovou schránku

21.9.: Nejčastějším nešvarem je telefonování za jízdy; nevěnování se řízení je na dálnici D1 nejčastější příčinou dopravních nehod

21.9.: Energetiky i obyvatele okolí Dukovan prověřilo největší cvičení letošního roku

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Pan farář ze Zhoře a jeho koník Vanek

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 14.2.2010
Mít kliku je když...
Ono se to tak povídá. Ten měl ale kliku. A tááámhle ten taky. Mít kliku je zatracená klika. Nemáš kliku, nemáš Kliku. Máš pendrek. Klika není. Hledej, čmuchej, přehrabuj. Klika se nekoná. Snad všechny dveře v celém San Diegu jsou bez kliky. Kdo by si to kdy pomyslel, že na dveřích nebude klika. Že právě tady, v zemi neomezených možností, budou dveře bez kliky.
Hrozná představa. Zdrcující realita. Pro jistotu jdu od jedněch dveří ke druhým a koukám. Žádný takový to zahnutý, čemu my doma říkáme klika, se nekoná. Žádný ladně vytvarovaný bakelit, žádné aluminium, na mosaz či bronz ani nepomyslím. Tam u nás doma byly kliky už ve středověku. Lidé snad ani netušili, jako vlastně měli kliku. Mít po staletí kliku, to už cosi znamená. Však jsme měli království od jednoho moře ke druhému. U nohou nám mohla ležet celá Evropa. Ale Evropa nám sáhla na kliku, a bylo po klice. Klika nás opustila. Našel ji až někde u Trocnova. Pozvedl ji a měl takovou kliku, že s ní otevíral brány všech tuzemských i cizozemských měst. Pak ale ztratil zrak, kliku někam položil, a už ji nenašel. Bylo po klice. A po Lipanech už byly na dveřích jiné kliky a jiní měli tu kliku je otevírat. Taková klika je nad zlato. Přijdeš, uchopíš, zmáčkneš směrem dolů, a div divoucí, dveře jsou ti dokořán. Nemít kliku, neuchopíš, nemáš co mačkat a jdi si kam chceš...
Co vlastně mají zdejší dveře, když ne kliku. Mají kouli. Kovovou, pěkně kulatou kouli. Podle důležitosti dveří a za dveřmi jsou buďto z hliníku čili aluminia, zní to odborně, a nebo z nějaké jiné slitiny, která se pochromuje a nebo pozlatí. Rozhodně to jako klika nevypadá a už vůbec si nedovedu představit mít tady v Americe místo kliky kouli.
Jednu chvíli jsem kliku měl. To jsme šli se psem na procházku a já nesl igelitový pytlík se psím hovínkem. A hle. Co to leží na betonovém chodníku. Peníz. Celá čtvrtka dolaru i s portrétem presidenta. Tomu se říká klika. Vůbec si nedovedu představit, že bych přišel rozjásaný domů a zvesela volal: Měl jsem kouli. Žena by to mohla přeslechnout a smutně by konstatovala: Tak ty máš na starý kolena v kouli, no, to se máš čím chlubit...
Ale koulím ještě není konec. Ještě vám musím říct, že dveře se otevírají zatočením koulí proti zárubním, česky futrům. To mi nedává smysl. Klika se taky otevírá směrem dolů a nééé nahoru. Pořád tím trpím. Mám z toho komplex. Když přistupuju ke dveřím, stále si opakuji: Troubo, doleva, otáčej doleva. A sláva, dveře se otevírají. Ale marná sláva, klika je klika. Není nad českou kliku. A dokonce i dveře uvnitř zdejších bytů jsou opatřeny koulemi. Tentokrát lze vidět koule z průzračné hmoty podobné sklu, snad plexikoule, někde opravdu skleněné a dokonce tvarované, podobné našim broušeným vázičkám. Lepší lidi mají holt lepší koule...
Co dodat na závěr. Mít kliku je terno. Bez kliky se neobejdou nejen dveře, ale i lidské počínání. Ten či onen má kliku ve všem, jiný jen někdy. A když to vezmeme v průměru, máme v Česku klik jako máku. Jen si spočítejte doma všechny vaše dveře. A přidejte jednu kliku navíc. Tu Kliku s velkým K, kterou vám přeje autor těchto řádků.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)