Píše se rok 2010. A americké svátkování si nehodlá oddechnout. Svátek stíhá svátek. Ale pozor, většinu z nich lidé neproleží v pelechu, ale chodí pracovat a po práci se radují. Tak nějak se odporoučel Valentin, pár srdíček dotlouklo ve výlohách, a kroky mílovými už kráčí nový oslavenec. Happy Patrick's Day. Na několika domech už plápolají ve větru žluté fángle s vesele mašírujícím boubelatým psíkem nesoucím přes rameno zelený čtyřlístek. A pokud vám pošťák donese do schránky hromádku reklamních letáků, jistě nebude chybět pozvání na Velikonoce. Co stránka, to hopsa hejsa, roztomilý zajíček uprostřed amerických kraslic. Jsou určitě z umělé hmoty a hýří barvami a roztodivnými ornamenty. Nedá se nic dělat, našince neoklameš, hned po čuchu pozná Made in China.
Je pondělí a na prstech jedné ruky už si počítám den odletu. Troška shonu ted provází každý náš den. A taky dešťové přeháňky, , což nebývá v Kalifornii obvyklé. Ranní procházka Balboa parkem byla krásně střídavě oblačná. Pár lidiček a my. V jednom podloubí hrál na housle vlasatý mladík. Obešli jsme ho. Neměl jsem to srdce projít kolem něho jen tak, a v kapse jsem nenašel ani cent. Chvíli jsme postáli u uzavřeného pavilonu s varhanami. Jen ptáci zpívali a nad hlavami nám každou minutu zahučelo přistávající dopravní letadlo. Současná Amerika žije ve vzduchu a na zemi. Auto stíhá auto. Lidi se ženou za vším možným i nemožným. A tohle všechno, možná, bude mi za pár dnů scházet. Blikající křižovatky a ambulance a neonové reklamy a hasičská auta. Budu si vybavovat kůru palem, květy oleandrů, listy pepřovníků, vůni levandulových záhonů. Budu marně hledat souseda, co každý den ve dvě hodiny odpoledne obchází svoji minizahrádku a každý pátek seče minitrávník velkou elekrickou sekačkou. Budu si lámat hlavu, jak se čte správně to či ono, kde končí bilý plůtek naší zdejší americké sousedky a začíná harampádí našeho souseda přes ulici, co den co den háže všechno z poštovní schránky rovnou do popelnic. Bude mi scházet zatraceně moc obyčejných všedních věcí a zanedbatelných zvuků. A když se občas doma v noci probudím, budu si muset zase zvykat na ložnici s dřevěným stropem, na kliky u dveří, na splachovadlo s řetízkem a malé umyvadlo s pákovou baterií a vůbec na všechno, co před časem bylo zcela samozřejmé a dneska je nezvykle překvapující. Tak nevím, asi budu mit dva malé domovy na různých adresách a jeden velikánský někde hluboko ve mně...