Závěr silvestrovského večera jsem vyčkával u televizní obrazovky programu ČT 1. Ta chvilka stála za to. Skutečně. Stála za to... Mohl bych to sprosté slůvko klidně a bez uzardění napsat, ale je pozdě, propásl jsem onen silvestrovký rej vtipů od prostých až k těm sprostým. Jednu chvíli jsem se začervenal. Podobný vtip si kdysi dávno tiše vyprávělo pár drsných pracantů u výkopu kanalisace.Žijeme v krásném čase, v krásné zemi a krásně se k sobě máme. Co na srdci, to na jazyku. Ještěže následující den promluvil daleko krásněji pan president a neopomněl zdůraznit naši většinovou uvědomělost. Také jsem si ji uvědomil. Dá se říci, že jsem uvědomělý. Za svého působení v archivu přečetl jsem mnoho dnes už historických novoročních projevů, v novinách i kalendářích. A dlužno dodat, byť byla doba jaká byla, většina tohoto národa byla uvědomělá. Zdržela se nemístných projevů při příjezdu německých okupantů do země v březnu roku 1939, při internacionální pomoci vojsk varšavské smlovy v srpnu roku 1968, při neobyčejně sametové revoluci v listopadu roku 1989. Je na nás na všechny spolehnutí. Neupadáme na mysli ani v období stále se plížící hospodářské krise. Pochopili jsme vždy všechno, pochopíme nepochopitelné i dnes. Mělo by se nám všem poděkovat - že neodcházíme. Že zůstáváme. Že se dokážeme radovat z kažné i sebemenší televizní sprosťárničky i vážně míněných parlamentních keců a gest.
Novoroční odpoledne je stále zádumčivé. Všude vládne poklid. Na ptačím krmítku žádná tlačenice. Po drtí ošetřené naší málo důležité komunikaci té nejnižší třídy nic nejezdí. Do ticha stromečkem ozářené světnice bzučí monotónně stále stejný elektroměr. Jeho kolečko v hodinách se točí stále stejně rychle a stále dráž a dráž. Usmívám se. Není proč se neculit. Všechno jsem pochopil a všechno další už předem chápu.