Prostorem zněly židovské písně. Žáci jeden po druhém přicházeli na pódium a předčítali nejen jména obětí holocaustu, ale i vzpomínky těch, kteří je dosud mají ve své paměti. Staří, hodně staří pamětníci. Jedné z pamětnic už bylo pár let po stovce. Člověk v tom podivném tichu stál a poslouchal a díval se kolem sebe. Synagoga byla plná lidí. Jako tenkrát. Před více jak sedmdesáti lety. Tehdy tady sedával pan Meissner, pan Münch, pan Bondi vystěhovaný z Jihlavy a další a další. A kdesi na galerii seděla tiše paní Böhmová s dcerami. Její manžel neunesl tíhu vyšetřování na gestapu a spáchl sebevraždu. I ona byla vystěhována z Jihlavy do Třeště. Dívám se kolem sebe a sleduji ten neradostný pořad báječných třešťských školaček a školáků co navrací Třešť do minulosti, kdy Židů byla plná Židovská ulice. Čas utekl jako voda, písně dozněly, návštěvníci se procházeli kolem panelů. Některá jména zdejších Židů dokreslily dochované fotografie. Úžasná galerie obrovského smutku. Lidé odcházeli tiše. Pamětníci si odnášeli červenou růži. Dostal jsem také takovou. Mám ji před sebou ve vázičce. Za pár dnů uvadne, ale vzpomínky na báječné třešťské školáky mi zůstanou. Bylo to krásné pondělní odpoledne.
Výstava potrvá do 31. srpna.