Denní zpravodajství:

Nejstarší regionální deník (zal. 1996):
4.3.: Z policejního deníku: opilý recidivista kradl palety; opilý motorkář bez řidičáku boural

4.3.: Přednáška zavede posluchače do fascinujícího světa, kde se běžná pravidla geometrie mění a otevírají cestu k neuvěřitelným objevům

4.3.: Policejní hlídka v Brně našla dívku, která se zřejmě chtěla oběsit, doslova v poslední chvíli

4.3.: Měsíc knih a čtenářů v krajské knihovně v Havlíčkově Brodě nabízí program pro děti, přednášky, burzu knih i amnestii

3.3.: Z policejního deníku: vandal poškodil v jihlavské zoo automat na kávu; opilý řidič elektrokoloběžky havaroval, se zraněním skončil v nemocnici v Brně

3.3.: Výstava makrofotografií v nemocnici v Novém Městě na Moravě nabízí pohled na krásu skrytou v přírodě

3.3.: Přednáška První letadlo nad Jihlavou. Životní osudy místního rodáka, který přistál v Jihlavě v srpnu 1911

2.3.: Na výstavě v jihlavské galerii uslyšíte zvuky tajících ledovců na Islandu a ve Finsku

2.3.: Jihlavský očistec Bedřicha Smetany

1.3.: Z policejního deníku: krádež elektrokoloběžky; jednačtyřicetiletý muž obtěžoval školačku, skončil ve vazbě

1.3.: V třebíčské porodnici se 29. února narodily dvě děti, v Havlíčkově Brodě Izabela

1.3.: V Pelhřimově padly rekordy ve vzdušné akrobacii na šálách a na strapsech

1.3.: Týrání skotu v chovu na Jihlavsku, řetězy zvířatům způsobily zranění

1.3.: Policisté potřebují zjistit totožnost muže z fotografie, o pomoc žádají veřejnost

1.3.: Opilý muž střílel na policejní auto, prý kvůli problémům v podnikání

Publicistika:

H umoresky Bedřichovské
Vzpomínky a sekvence (nejen) z jihlavského Bedřichova, Dřevěných Mlýnů a okolí:
Příběh dušičkový…

Jak hospodář Václav chtěl tak usilovně život zachránit, až o něj přišel…

Děkanovo kvarteto, aneb, jak většina má vždy patrně asi pravdu.

Listopad 1989: Koncert ve Vlašimi, demonstrace nefachčenek – a také co tehdy prorocky odhadl starý kněz.

Jak se moje pomsta udavačskému komunistickému dědkovi skrze krásné ženské nohy proměnila v trojku z chování.

Proč měl jihlavský adventní věnec nikoli čtyři, ale šest svíček?

Těžké hříšníky jejich vlastní hříchy ani do hrobu někdy nepustí…

Příběh dušičkový, aneb jak jsem se už nikdy nestal mrakopravcem.

Co povyprávěl starý skicář o poslední šachové partii s mým dědečkem?

Příběh ztraceného kocourka Mňouka…

Jak jsem kdysi rozebíral a vzápětí postavil – kremační pec!

Důstojník socialistické armády zůstane důstojníkem – i kdyby byl třebas ministrem!

O studentské lásce, o tajném biskupovi a i o tom, jak jsem se stal vlastně novinářem

Závod míru, aneb jak jsem kdysi v továrně zachránil negramotného mistra.

Doutník od papeže, aneb děda výtržníkem…

Jihlavské letopisy Ladislava Vilímka:

Sháníte marně homeopatika? V našem eshopu XIV. svatých Pomocníků máme vše!

Sdílet tento článek L. Vílímka...
Vydáno 30.12.2012
Návraty
Kalifornské sluníčko vesele svítilo a já se rozhodl pro první opravdovou procházku po vlastních nožičkách. Za mnoho už nestojí, ale stojí se mi na nich stále ještě obstojně a tak jsem podlehl svodům zdejších chodníků a sám sebe vyslal k procházkování. Ono se řekne chodník, ale tady je chodník elegánem mezi chodníky, které jsem kdy pošlapal. Betonový, rovný, široký a jen pro chodce. Žádné ukrajování chodníků pro kolečkáře se tady nekoná. Výjimku tvoří pouze invalidní vozíky. Cyklisté mají svůj vlastní pruh pod chodníkem a šířkou si nezadá s pruhem pro automobily.
Jak jsem předeslal, vyšlápl jsem s chutí Hanzelky a Zikmunda za poznáním starých cest šlapaných tady před léty za ještě pevných kolenních chrupavek. Co se v ulici, kde vždycky přebývám, za těch pár let změnilo. Domky stojí stále na svých místech, jen v některých se usadil nový majitel. Odešel starý hasič a místo něj se nastěhoval starý válečný veterán z Evropy. Však je to hned poznat. Na domě plápolá ve větru vlajka Spojených států. Ta vlaje na mnoha domech. Patří to ke zdejšímu koloritu. Američané ji mají ve veliké úctě. A pak jsem došel k domečku polských přistěhovalců. Hned je to poznat. Garáž připomíná bazar. Na dvoře stojí stará auta. Hodně stará. Žádný trávník, žádná zeleň, žádná paráda. Žádný pořádek. To po domku ruských obyvatel nezůstalo vůbec nic. Jen pár prázdných květináčů. Místo čeká na nové obyvatele s novým domečkem. Ten přijede buďto na kolech a nebo jej na místo usadí jeřáb. Uvnitř už je vše připraveno k vaření i pobývání. Měl bych poznamenat, že mnozí u nás doma mají větší chaty, nežli jsou tyto domečky k trvalému bydlení. A zdejší obyvatelé si jich považují. Jsou jejich domovy. Tady spí, odtud odjíždějí za prací a večer se sem vracejí.
Proházím cestou takovým nepříliš hlubokým kaňonem na druhou stranu, kde je další domovní zástavba a další krásné a široké asfaltové ulice a báječné betonové chodníky. Tady jsem vždycky obdivoval předzahrádky před jednotlivými domky. A nezklamaly mě. Květiny kvetly úchvatnými barvami, stejně tak keře a kaktusy a v domu u starého pána, takového šedovlasého drobného Japonce, tam jsem opět postál u jeho rudě kvetoucích vánočních hvězd dosahujících výšky přes dva metry. Nebyl doma, a nebo možná že spal. Před léty nám s manželkou utrhl z jednoho keře mandarinky. A vidíte, tuhle scénku si budu pamatovat až do smrti. Jak někdy málo stačí ke štěstí z okamžiku. Takových momentů tady člověk nasbírá mnoho. Třeba teď, stojím před docela obyčejným amerických přízemním domkem v tiché ulici a pohled na neutěšenou předzahrádku, tady se ploty moc nenosí, nutí mě tentokrát, stejně jako před léty, k úsměvu. Pod potrhanou a mnohaletou starou plachtou stojí prastarý a rezavějící auťák, VW, brouk. Starožitnost. A vedle o něco málo mladší VW kombi. Také přikrytý plachtou. Snad aby se nepřehřál. Oba typy u nás doma jezdily. Tady si odpočívají na zaslouženém odpočinku. Tak ahoj. Auťáci!
V další ulici přicházím k domu, kde vždycinky bývala otevřená garážová vrata. A byla i tentokrát. Dokořán. Byl druhý svátek vánoční. Před léty se tady cosi svařovalo a do něčeho mlátilo kladivem. Letos tady stál pan majitel s klapkami na uších, s ochrannými brýlemi na očích. A svátek nesvátek cosi dělal s kusem dřeva na hoblovce. Nesvátečně kvílela do tiché ulice a v něčem mi připomněla naše domácí stachanovce, co mají nejvíc práce o nedělích a o svátcích. Inu, ani Amerika nezná svátkových flákačů. O kus dál za rohem už nebylo slyšet nic a tak cesta pokračovala bez většího pajdání až k místu, kde jsem mezi drátěným plotem pravidelně každé ráno drbal dva staré a obtloustlé basety. Ač bylo odpoledne, byly na zahradě. Mlaskal jsem na ně, volal, ale nepřišli. Ani hlavu nepozvedli. Oba leželi vedle sebe na trávníku pod pomerančovníkem a tvrdě pospávali. Zatrolení psí lenivci. Ale hlavní věc, že jste. Bylo by mi smutno, kdybych vás tady nezastihl. A tak pomalu přicházím k domovu s přesvědčením, že se ve zdejších ulicích a uličkách mnoho nezměnilo. Amerika je pořád stejně čiperná, rozmarná a vrtošivá, jako před léty. Jenom já trošku víc pajdám na levou nohu a trošku víc si ukládám do vzpomínek zase na příště. Snad.
Ladislav VILÍMEK


Z jihlavských letopisů:
Pro servery Regionalist a iglau.cz exklusivně píše
Ladislav Vilímek...

(Další desítky článků Ladislava Vilímka viz. také v rubrice Iglau.cz Z jihlavských archivů...")

14. říjen 2018Glosa
(Leo Švančara)
Poslední exemplář našeho vyhynulého druhu...
Za našich starých krásných hektických časů, v nichž jsme začínali po revoluci nadšeně budovat novou českou mediální scénu, byly pohonnými hmotami ve všech redakcích jednak hustá mlha cigaretového, dýmkového a doutníkového kouře - a jednak všudypřítomná vůně normálního kafe s lógrem. Žádné kávovary: Všude jen rozžhavené vařiče, na nichž jsem současně pálil zrnka kadidla...
Pokračování . . .
Diskuse čtenářů Iglau.cz:
Regionalist-Iglau
- poslední příspěvek přidán 6.10.2010 (21:24)

- poslední příspěvek přidán 7.4.2010 (07:31)