Zůstávám doma spolu s manželkou, velkým psem a papouškem. Na ulici a kolem domu začíná být rušno. Blíží se osmá hodina. Přijíždějí auta se školáky. Nikomu se do deště moc nechce. A některým ani do školičky. I to se za mých dětských let stávalo. Nakonec se objevují dva velké žlutě zářící školní autobusy. Každý tady nemá na auto a nebo má jen jedno a s tím rodiče jezdí do práce.
Předpověď na dnešní den se odborníkům vyplnila do puntíku. Je kolem deváté a sluníčko vykukuje z mraků. Na chodnících se objevují první pejskaři se svými mazlíčky. Většina pejsků má teplé oblečky. Zima je zima. V mém americkém domečku přifukuje klimatizace. Teploměr ukazuje 18.9 stupňů Celsia. Sedím v křesle u okna a sleduji zprávy z domova. Žádná sláva. Spíš chmurno a nehostinno. Český rozhlas Region mě informuje, že se doma chystá přelomový protikuřácký a protialkoholní zákon. Tady se v restauracích nekouří a první, co vám přinesou před jídlem na stůl, je obyčejná pitná voda s ledem. Jihlavské listy píší o přípravách prvních přímých voleb našeho prezidenta, ale také o novoročních opilcích, požárech a dopravních nehodách. Tady byl na nový rok až podivuhodný klid. Jihlavský deník zase spočítal, že školních dětí bude na vesnicích pořád stejně. Bodejť by nebylo. Jsme pořád stejní. Já se o to snažím i tady, daleko od domova. Libuji si v obyčejných všedních dnech. Snažím se nemít žádný problém. Za ten jediný a největší považuji zdraví. Dělám všechno pro to, abych si ho hýčkal. Jenže stárnutí je neodvratné a vetře se všude. Teď jej cítím v levém koleni. Zmínil jsem se paní domu a hned mi koupila meducínu, jak říkával můj děd, krém IcyHot Arthritis. Zabral. Na chvilku se mi ulevilo. A chvilka je dost času na radost.
Kolem poledního přijeli všichni domů. Radostí byl kopec. Vše se vydařilo. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že dnes ráno jeden policista zachránil matku a dvě malé děti z hořícího domu. Přijel tam ještě před hasiči. Požár uvěznil matku na balkóně v prvním patře odkud zoufale volala o pomoc. Policista ji přesvědčil, aby mu děti spustila dolů. Všechny je pochytal do náruče. Zachránil i matku. Okolí jásalo. Stal se hrdinou. Nechal prý se slyšet, že by to udělal každý policista. Byla to jeho povinnost. Ovace odmítl. Ta zpráva mě hluboce oslovila. Cítil jsem dojetí. Všude na světě jsou báječní docela obyčejní lidé. A vůbec k tomu nic nepotřebují. Stačí mít srdíčko na správném místě. I tady, v Americe, odkud k nám domů přicházejí povětšinou jenom informace o mordech a násilnostech. Právě proto jsem tady rád v každém obyčejném dni. V čase, kdy lidé jezdí do práce, kdy nakupují, kdy kropí zahrádky a nebo zametají spadané listí. Netoužím po velkých výletech. Velký je pro mne každý americký všední den. Tak tedy, dobrý den, Ameriko!

Pravou píšu psacím písmem a maluju a tluču kladivem a dveřma. Levou se chytám zábradlí a utírám si zadek. Nemám navybranou. Všechny potřebuji. Pravou i levou. Vzpomínám si, že po válce, když jsem nastoupil do první třídy, každý žáček musel psát pravou rukou. Leváci byli peskováni a pohlavkováni. Já byl pravičák a tak jsem se zařadil mezi ty správné žáčky. Dnes se ve školách může psát levou rukou bez problémů. Pravá si alespoň odpočine. Jak dál a k čemu ji takový levák používá, to nevím. A je mi to jedno. Já používám obě ruce a nedovedu si bez nic život představit. Neumím a ani si nechci vybavit další volbu prezidenta jako souboj levice a pravice. Proboha, lidi, potřebujeme obě. A nejen ruce. Třeba i strany. Co bychom si počali bez obou stran. Žádná cesta nevede rovně. Každá se klikatí. Jednou je třeba zahnout doleva, podruhé zase doprava. Důležité je udržet se na cestě a vyvarovat se karambolů.
Z další pravolevé meditace mě vyvedla americká hospodyně. Jede se nakupovat. A tady se to stalo. Zrovinka dneska. Osudový okamžik. Před léty jsem při jednom ze zdejších pobytů navštívil čínskou restauraci. A protože mi tam nadmíru chutnalo, napsal jsem jim česky do pamětní knihy : Moje srdce patří Česku, můj žaludek této čínské restauraci. Spolu s anglickým překladem a fotografií celé naší rodiny to bylo vyvěšeno ve vestibulu této restaurace zvané Mandarin. Věřte nebo ne, všichni jsme se dnes po více jak šesti letech potkali. V milionovém San Diegu při nákupu v jednom velkém supermarketu. Přál bych vám vidět tu vítací scénu. Přiznám se, vymluvil jsem se na ostré sluníčko, ale slzy nebylo možné udržet. Čínsko české přátelství. Uprostřed Ameriky. Tak by mělo přátelství vypadat. Úplně jsem zapomněl na naši domácí levici a pravici. Inu, když se potkají lidi s lidmi, pendrek na tom záleží.