V těchto dnech si náš lid vůbec poprvé vybíral svého prezidenta. A měl na vybranou hned z několika kandidátů. Učinil tak. Od března tohoto roku bude na pražském hradě Miloš Zeman. Co tomu všemu předcházelo, to ponechávám bez komentáře. Nemám zahrádku a o hnůj se nestarám. S odstupem času o tom budou jisto jistě psát renomovaní historikové. Školáci to za pár týdnů poznají podle toho, že se jim ve třídách objeví na stěně zarámovaná nová tvář našeho nového pana prezidenta. A budou mít oproti nám, bývalým poválečným školáčkům, tu výhodu, že ve svých sešitech, pokud je vůbec ještě užívají, nebudou muset odstraňovat obrázek bývalého pana prezidenta. Tady bych jen rád poznamenal, že mě velice překvapilo, že někde už nyní došlo k odstraňování obrazů toho stávajícího, prezidenta Václava Klause. Prý kvůli amnestii. Tak nevím, vážíme my si dostatečně našich prezidentů. Ať už byli takoví a nebo makoví. Oni byli. Oni jsou. Nelze je z historie natrvalo vystřihnout. Co pomníků už jsme jim postavili a co jich bylo rozbořeno a odvezeno na skládky. Nemluvě o názvech ulic a náměstí.
Pobývám teď nějaký čas mimo naši republiku a přesto není dne, abych se díky technice nepodíval domů. Po mrazivých dnech nastává obleva. Po vypjatých dnech uvolnění a jak pan prezident Klaus poznamenal: Zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Já si tak jistý nejsem. Ta slova tady zazněla už před léty. A zapadla bez ozvěny. Nemohu zapomenout, když se náš národ loučil s prezidentem Benešem a nebo s ministrem zahraničních věcí Janem Masarykem. Všude bylo cítit hluboký zármutek, lidé na ulicích plakali. Následovalo dlouhé období povinné radosti a jásání. Pak cinkání klíčema. Do světa se rozletělo jméno našeho prezidenta Václava Havla. A dnes. Tiše se ptám sám sebe, jak dlouho bude nám dopřáno radovat se z nového pana prezident ?