Nedávno jsem prošel naším jihlavským židovským hřbitovem. Na nemnoha pomnících jsou In memoriam uvedena jména těch, co zahynuli v koncentračních táborech. Další stovky jmen nebylo kým a nebylo kam napsat. Nedávno bylo pětadvacet trávou porostlých hrobů opatřeno bílými tabulkami se jmény. Ještě pár desítek jich na tabulku čeká. Zemřeli krátce po vyhlášení protektorátu, krátce po vypálení obřadní síně na zdejším židovském hřbitově, krátce po zatčení a odvlečení rabína. Ještě krátce před vyhlášením konečného řešení židovské otázky. Žel, už tehdy nebylo řádných obřadů. Nebylo kameníků. Židovský hřbitov měl navždy osiřet.
Mám před očima černou mramorovou desku se jménem a příjmením. S datem narození a úmrtí. Nic víc. Proč taky. Komu žalovat, že se sám připravil o život. Že nemohl přestát stálá předvolání a výslechy na gestapu. Žena s dětmi byla vystěhována z Jihlavy a pak dál a ještě dál. Všichni zahynuli v osvětimské plynové komoře. Není kdo by vzpomínal, kdo by postál, kdo by dopsal In memoriam jména těch několika dalších.
Před léty jsme v den památky obětí holocaustu postáli tiše ve zdejší obřadní síni židovského hřbitova. Stáli jsme mlčky vedle pana André Spitzera a Jiřího Kohna. Jednomu i druhému zahynula maminka v Osvětimi. Jména obou žen a přes tisícovku dalších jsou napsány dětským písmem na zdi této síně. Žalují tady tiše. Žalují každý den. Stejně potichu tady budou promlouvat po celý den 27. ledna 2014, kdy svět si připomíná Den památky obětí holocaustu.