Svou kariéru zahájil bezprostředně poté v pelhřimovské nemocnici, kde se postupně stal primářem chirurgického oddělení a svou prací tam zanechal nesmazatelnou stopu. Během svého 48letého působení se podílel na rozvoji chirurgie v nemocnici a zavádění nových metod a technik - laparoskopickými operacemi žlučníku, tříselné kýly, apendixu a varikokély. V letech 1990 - 2003 byl členem redakční rady časopisu Rozhledy v chirurgii. V roce 1991 byl jedním ze spoluzakladatelů České lékařské komory v Seči. V roce 1994 založil Pelhřimovské chirurgické dny. V roce 2005 získal Cenu města Pelhřimova a v roce 2018 se stal Vynikajícím lékařem Pelhřimovska. V roce 2023 obdržel Pamětní medaili Nemocnice Pelhřimov za mimořádné zásluhy a přínos nemocnici. I přes všechny úspěchy a ocenění si stále zachovává pokoru a vděčnost za možnost pomáhat druhým. Je hrdým otcem dvou dětí a dědečkem pěti vnoučat. Jeho příběh je inspirací nejen pro mladé lékaře, ale pro všechny, kteří hledají smysl a poslání ve své práci.

Pane primáři, jak vzpomínáte na své lékařské začátky?
V roce 1962 jsem ukončil studia na lékařské fakultě hygienické, současné 3. LF UK, a protože preventivní obor nebyl zrovna ten, kterému bych se chtěl věnovat celý život, hledal jsem možnost umístěnky mimo Prahu. Znal jsem Pelhřimov, protože můj tatínek pocházel ze Želiva, a tehdy byla shodou okolností volná umístěnka právě na hygienické stanici v Pelhřimově. Můj první kontakt s prací na hygienické stanici byl kladný, prostředí přátelské. Areál nemocnice tehdy vypadal úplně jinak. Součástí byly dřevěné budovy a v jedné z nich seděl okresní hygienik a dva lékaři. Tehdy jsme řešili různé epidemie, nejčastěji žloutenky.

Potýkal jste se na začátku své kariéry s nějakými výzvami?
Ano. Tehdy pro mě bylo asi největší výzvou najít za sebe náhradu. Krajský hygienik, pan doktor Lavický v Českých Budějovicích, my totiž řekl, že pokud za sebe najdu náhradu, mohu být převeden do oboru preventivního. Po čtyřech letech se mi to povedlo. Mezitím jsem ale v každém volném čase nebo místo dovolené praktikoval na chirurgii, půl roku jsem dokonce zažil pracovně pana primáře Pujmana, poté jsem odešel na vojnu. Když jsem se vrátil, vedl primariát už pan primář Tichý. V té době jsem za sebe našel náhradu a zůstal jsem už tedy trvale na chirurgickém oddělení.

Na chirurgické oddělení jste nastoupil v roce 1966, jak vypadalo oddělení, styl práce a kolektiv?
Jeden z aspektů, který mě na oddělení přitahoval, byl skvělý kolektiv lékařů. Pracovali jsme společně nejen na chirurgickém oddělení, ale spolupracovali jsme i s dalšími obory, protože jsme sloužili například na krčním oddělení, gynekologii či na porodnici, což umožňovalo širší pohled na léčbu pacientů. Tím pádem jsme se všichni dobře znali. Naše práce byla celkově velmi interdisciplinární.

Jaké metody a techniky jste přinesl na chirurgické oddělení, a jaký byl jejich dopad na léčbu pacientů?
Když jsem nastupoval na chirurgické oddělení, byly v nemocnici čtyři primariáty – dětský, interní, chirurgický a gynekologicko-porodnický. Tehdy se nemocnice dělily na nemocnice prvního, druhého a třetího stupně. Pelhřimovská byla prvního stupně a pan ředitel Vyhnálek, všechna čest mu, prosadil, aby zde byla ortopedie a neurologie. Ze začátku jsme pokračovali v tradici pana primáře Pujmana, operovali jsme prakticky vše, což je v dnešní době nepředstavitelné, aby jeden lékař dělal vše, dnes jsou potřebné specializace. Vzdělávali jsme se z odborné literatury, jezdili jsme na stáže, abychom se něco naučili a nové metody pak zavedli v naší nemocnici. Myslím si, že nemocnice měla velmi solidní úroveň. Například pan primář Leman začal jako první z okolních nemocnic zavádět diagnostickou gastroskopii, dnes zcela běžnou věc.

Primářem chirurgického oddělení jste se stal v roce 1984 a v jeho čele jste stál do roku 2002. Jaké to bylo období?
Stání v čele chirurgického oddělení bylo obdobím velké zodpovědnosti, protože jsem nastupoval po panu primáři Tichém a zároveň po panu primáři Květoňovi. Oba byli velmi šikovní a zruční chirurgové a samozřejmě jakákoliv chyba by padala na moji hlavu. Zároveň to však bylo období, kdy jsme mohli dělat změny a posouvat nemocnici dopředu. Měl jsem skvělý kolektiv lékařů, kteří sdíleli můj zájem o chirurgii a chtěli se stále zdokonalovat. Mým cílem bylo, aby se Pelhřimov dále posouval, aby o něm bylo aspoň trochu známo. V průběhu času došlo k reorganizaci – byly zrušeny nemocnice v Počátkách a Humpolci a pacienti, pokud měli zájem, přešli k nám do Pelhřimova. Poté přišel v roce 1989 přelom, změnil se charakter zdravotnictví, vznikaly lékařské komory.

To pro Vás bylo impulsem pro založení Pelhřimovských chirurgických dnů?
Ano. Chtěl jsem, aby byl Pelhřimov vidět, a aby se moji mladší kolegové naučili prezentovat svoji práci. Zároveň jsem v té době obhájil kandidátskou práci, a díky tomu jsem se mimo jiné dostal do výboru Chirurgické společnosti. Pelhřimovské chirurgické dny byly pořádané pod záštitou Nemocnice Pelhřimov a garantované právě Chirurgickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně a Profesní odborovou unií ZP ČMS – Krajské edukační centrum Pelhřimov. Pelhřimovské chirurgické dny navštěvovali lékaři z celé republiky i ze zahraničí, např. v roce 1999 profesor Bodner z Rakouska a profesor Pavel Pafko a v roce 2000 profesor Lozac z Francie. Nedílnou součástí každé konference byla také sekce sester věnovaná problematice ošetřovatelské péče.

Jak jste vybírali témata této významné a vzdělávací akce s nadregionálním přesahem a na jaké okamžiky rád vzpomínáte?
Vždycky jsme dali hlavy dohromady s tím, že jsme se snažili, aby jedno téma bylo z obecné chirurgie a druhé z traumatologie. Vzpomínám na každý rok, protože každý ročník s sebou přinesl něco nového. Například, když tady byl v roce 1999 pan profesor Bodner z Rakouska, vzpomněl si večer okolo 23 hodiny, že by se chtěl podívat na oddělení. Když jsme tam přišli, byl velmi mile překvapen, protože na všech odděleních byly sestry vzhůru a pracovaly. Tehdy mě to velmi zahřálo u srdce, protože pan profesor si pochvaloval, jak máme výborně nastavený systém.

Jaké byly tehdy nejčastější operace na chirurgickém oddělení?
Prováděli jsme klasickou chirurgii, kterou jsme rozšířili například o operační řešení pohybového aparátu, výkony z plastické a cévní chirurgie či endokrinologie. Zaměřili jsme se na operace slinivky břišní, štítné žlázy a cévní operace. Podařilo se nám zavést laparoskopické operace, což přineslo značný pokrok v léčbě. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl spolupracovat s odborníky a získat nezbytné vybavení pro tyto nové postupy. Zásadním počinem v době mého působení bylo vybudování JIP chirurgických oborů.

Jak vnímáte svůj věk v kontextu Vaší práce, a jak udržujete své dovednosti a znalosti aktuální?
Cíleně se v kondici neudržuji. Mám asi štěstí, že u mě skleróza postupuje pomaleji (smích). Pokud jde o manuální zručnost, tak k operačnímu stolu bych nemohl, protože šikovnost v prstech už není, co bývala. Rychlou reakci na nenadálou situaci bych už také nedokázal garantovat.

Jaká je nyní současná medicína, potažmo chirurgie?
Jsem nadšený z pokroku, kterého jsme dosáhli nejen v oboru chirurgie. Nové technologie a postupy umožňují léčit pacienty efektivněji a s menšími komplikacemi než dříve. Doba se vyvíjí, pokroky jsou ohromné. Když jsem byl kdysi na školení v Innsbruku, řekl mi tam lékař, který mě měl na starosti, že pokud nebudeme mít v pelhřimovské nemocnici v brzké době CT, tak to máme rovnou zabalit. CT jsme se tehdy dočkali, ale že i já se ještě dočkám magnetické rezonance, klobouk dolů. Pro tyto věci, ale musí být nadšenci, jako jsem býval kdysi já nebo moji kolegové, když bylo v nemocnici potřeba, vždy jsme si vyšli vstříc. Vzpomínám, že když na ortopedii nastoupil pan primář Dýšek a neměl nikoho, kdo by mu sekundařil, bez zaváhání jsem nabídku přijal.

Co byste vzkázal začínajícím chirurgům?
Chirurgie je náročný, ale velmi krásný a naplňující obor. Je důležité se neustále učit a zdokonalovat své dovednosti. Buďte otevření novým postupům a technologiím a nikdy nepřestávejte hledat způsoby, jak zlepšit péči o pacienty. Nebojte se chirurgii věnovat svůj čas, vyplatí se Vám to. V tomto oboru nejde kolikrát skončit v půl čtvrté odpoledne. Třeba my jsme po některých zákrocích odcházeli v sedm, osm hodin večer.

Jakým způsobem se podle Vás odráží současná doba na přístupu pacientů k medicíně?
Doba je rychlá, stále se měnící a my se měníme spolu s ní. Vzpomínám, že když jsem nastoupil do nemocnice, lékař prohlédl pacienta a pacient dal na jeho rady. V současné době je však řada lidí, kteří si díky internetu najdou dostupnou literaturu, a řeknou si, že to tak není. Ovšem lidé nejsou stejní. Nejsme auta a moje štítná žláza je jiná než ta Vaše. Každé tělo je jiné, reaguje jinak. České lékařství je na velmi dobré úrovni, o čemž svědčí i to, že procento chyb je v české medicíně stejné jako v zahraničí.

Jak jste vyvažoval náročnou pracovní kariéru s rodinným životem, a jaké koníčky jste měl?
Těžko. V podstatě byla většina věcí na manželce. Shodou okolností moje žena pracovala v nemocnici jako knihovnice a viděla, co všechno moje práce obnáší. Moje paní je velmi tolerantní a od mládí velmi praktická, už tehdy řídila automobil, věnovala se naplno dětem a domácnosti. Je to skvělá žena. Co se týče koníčků, byl jsem zapálený do košíkové, kterou jsem hrál i trénoval. Dále mě bavilo zahradničení na naší chatě nedaleko Pelhřimova a také jsem si rád vyjel za kulturou například do divadla do Prahy. V Praze jsem kdysi bydlel ve Vokovicích, a když jsem jel tramvají č.11 do Vinohradského divadla, trvalo mi to hodinu. Nyní po dálnici jsem tam v podstatě za stejný čas.

Určitě jste pyšný otec, protože medicínu vystudovaly obě Vaše děti.
Jsem velmi rád, ale musím podotknout, že jsem své děti nikdy do ničeho nenutil. Dcera pracuje v Praze, je alergoložka a imunoložka a syn se po maturitě na gymnáziu sám rozhodl, že chce studovat medicínu. Když jí ukončil, řekl jsem mu: „Rozhodni se, kde chceš být, a co chceš dělat za obor.“ Řekl, že chce být chirurgem v Pelhřimově. Dnes, když vidím, že mladí začínají na klinikách a jsou tam spíše takovými otloukánky, je mi to líto, protože v menších nemocnicích by odvedli svoji práci a přitom se ještě dost naučili.

Jaké byly Vaše vzájemné interakce a spolupráce jako rodič a syn v oboru chirurgie? Syn se učil od otce a otec od syna také?
Pokud to šlo tak jsem spíše z dálky dozoroval a snažil jsem se, aby se syn učil od někoho jiného. Ze začátku jsem samozřejmě více radil já jemu a dnes je to spíše obráceně. Byla by ode mě hloupost, se nepoučit (smích).