Na hlavní stránku Regionalistu...
- Babice 1951
- Číhošťský zázrak...
- Dobří rodáci...
- Pamětníci vyprávějí...



Deník...
Kalendarium
Komentáře
www.IGLAU.cz
Kulturní servis
Country music
Křesťanství
Z archivů
Komunistické zločiny
Hudba, mp3
MHD v Jihlavě
Redakce, tiráž
Podpořte nás!
Reklama v Regionalistu...




visitores: 765830

Babické události roku 1951

Vzpomínky pamětníka a dlouholetého politického vězně Ludvíka Stehlíka z Cidliny u Třebíče exklusivně pouze pro čtenáře Regionalistu


Prolog

Babice jsou malou - asi o 70 číslech - vesničkou na jihozápadní Moravě. Tvoří z jižní strany začátek Českomoravské vysočiny. V době druhé světové války v tomto kraji působila partyzánská skupina "Lenka - jih". Velitelem této partyzánské skupiny byl Antonín Plichta. Dále v této skupině působili: Smetana, Melkus, Pánek Bedřich, Nečas, P. Jan Podolský, Klubal, Ošmera a další. Až na Klubala a Ošmeru byli všichni v lidové straně. Poněvadž po únorovém puči neměla KSČ nad touto skupinou kontrolu, bylo třeba ji dostat do takové situace, aby nastala záminka pro její likvidaci.


Bylo to na konci roku 1950 a k výše zmíněnému bývalému partyzánu Smetanovi přišel "Americký agent" mjr. Vašek. Dojížděl k němu někdy na motorce a občas i autem značky Tudor s jihlavskou poznávací značkou. (Zvláštní je, že Smetanu nenapadlo, kde špion auto vzal a že s ním může jezdit po republice, aniž by ho někdo kontroloval. - pozn. autora) V té době působil v okolí Heraltic a Rokytnice nad Rokytnou jiný "agent", kapitán Ladislav. Tento kpt. Ladislav byl syn vrchního strážmistra Malého, který působil v Kojeticích na četnické stanici.
Kpt. Ladislav přišel tehdy za svým spolužákem z realného gymnasia P. Janem Bulou do Rokytnice nad Rokytnou. Přišel ovšem nejen za ním, ale i za dalšími kněžími s tím, že převádí přes hranice kardinála Berana. Poněvadž však cesta přes hranice je dosti nebezpečná, arcibiskup - který je teď v Lukách u Jihlavy - je prosí, aby ho přišli navštívit a také vyzpovídat.
Kpt. Ladislav si byl dobře vědom, že toto kněz odmítnout nesmí.
Tak tedy začala protistátní skupina a akce "BABICE".

Zpět na obsah


Přípravy inscenace

Mjr. Vašek byl příslušník StB, vlastním jménem František Mareček z Humpolce, působil na StB v Jihlavě. V roce 1968 sám doznal při obnově soudu, že chodil ke Smetanovi jako kontrolní orgán.


Skupinu založil, vedl a jak sám říká i kontroloval. Jemu se nestalo nic, ale druzí to zaplatili svými životy.
Skupina "BABICE" byla zosnována u Gottwalda na Hradě se sovětskými poradci, organisace a výkon byly svěřeny jihlavskému estébáku Antonínu Prchalovi. Tato akce na zastrašení občanů byla původně naplánována (dle archivu) na dvou místech: buď na Moravskobudějovicku nebo na Tišnovsku.
Jelikož na Tišnovsku zakládání JZD šlo snadněji, bylo nakonec rozhodnuto provést tuto akci na Moravskobudějovicku.
V okresu Moravské Budějovice při prvních volbách vyhráli lidovci a komunistům při zakládání družstev tento fakt působil velké potíže. Bylo tedy třeba lidi zastrašit, vystěhovat, zavřít a tím připravit půdu pro zakládání družstev. Zlikvidovat i kněze a katolíky, kteří jim nejvíce odporovali, byla pro komunisty navíc nesmírně svůdná myšlenka.
Tato akce se projednávala na KNV v Jihlavě už v roce 1949!
Ošmera z Jaroměřic, který byl na této schůzi KNV, upozorňoval P. Jana Podveského, aby se do ničeho nepletl. Prohlašoval, že se zde připravuje "něco velkého".
Jenže komunisté měli spousty práce s likvidací klášterů. Na severní Moravě byly dvě velké skupiny Hory Hostýnské, atd.
Pak přišla Horáková, dále Slánský, pak P. Toufar a až potom měli čas na Babice.
Navíc šlo tehdy o záměr dostat do kriminálu co nejvíce lidí. Velvyslanec SSSR Zorin prý nařídil okamžitě dodat do Jáchymovských uranových dolů 60.000 pracovních sil! Svědectví o tom všem podává Msgre. Jan Podveský (odsezeno 13 roků).

Zpět na obsah


První předběžné zatýkání

První velké zatýkání začalo posledního dubna 1951. Ten den zatkli celou skupinu Rokytnice nad Rok. a Heraltice. Z tzv. "babické skupiny" byl zatčen Smetana, Melkus a Pánek.

Klubal zatčen nikdy nebyl - byl zřejmě spolupracovníkem StB. Když přijeli zatknout Plichtu do Šebkovic (přesto, že tam byli domácí milice a komunisté), obsadili asi omylem Peckův barák (o tři domy dále) a všichni volali: "Kde je Plichta? "
A stále bylo slyšet jenom: "Plichta, Plichta!".
Sám Plichta, když mi to vyprávěl, říkal:
"Já jsem to slyšel až do postele. Na nic jsem nečekal a tak, jak jsem byl - ve spodním prádle - jsem utekl na dvůr, přeskočil plot a kolem baráku jsem se dostal do příkopy u cesty, která vede k lesu a k Babicím. Jenže, když jsem utíkal tím příkopem, najednou jsem viděl, že na cestě stojí StBák se samopalem.
Usmál se na mne - já na něho a - nechal mě jít. Musel to být hodný člověk".

Plichta šel nejdříve k Pánkům a Pánková mu řekla, že tam zůstat nemůže, že právě Pánka zatkli. Proto Plichta pokračoval dál a přišel k nám - ke Stehlíkům - do Cidliny.
Asi tři týdny nikdo o Plichtovi nic nevěděl. Komunisté celé noci hlídkovali u baráků všech nespolehlivých lidí. Bylo to ráno poznat na ušlapané trávě kolem baráku. Asi po třech týdnech můj otec prozradil Plichtův úkryt P. Drbolovi. Bylo to při nějaké příležitosti, kdy Plichta potřeboval něco vzkázat rodině.
Teď vzniká otázka, kde byl a kde se pohyboval "agent" Ladislav Malý po zatčení všech z Rokytnice a Heraltic od 30. dubna až do června?
Asi v polovině června přišel Malý do Loukovic. Nějaká babička řekla P. Drbolovi, že je u nich nějaký agent, a že by se potřeboval dostat k Plichtovi. P. Drbola v dobrém úmyslu - aby Plichta nebyl sám - řekl babičce, aby přišel k němu.
Tehdy poslal Malého k nám do Cidliny. Když k nám Malý přišel - bylo asi 23 hodin - říkal, že jde za Plichtou a že s ním musí mluvit. Zapíral jsem dlouho - až do 4 hodin do rána - a když jsem už myslel, že se ho nezbavím, dal jsem mu návrh, aby jel se mnou na kole do Babic k P. Drbolovi. O něm přeci Malý tvrdil, že ho k nám posílá. Ten mu sám řekne, že u nás Plichta není.
Malý tedy jel a po cestě mi řekl:
"Kdybychom narazili na hlídku, vraťte se domů a já si to s nimi vyřídím."
P. Drbola však potvrdil, že ho k nám poslal a tak jsme jeli zpět do Cidliny.
Plichta, který tuto naši rozmluvu s Malým celou noc poslouchal za dveřmi, odešel a schoval se v obilí za školou. Tam jsem ho také našel.
Plichta pak s Malým mluvil asi tři hodiny, co vše mu řekl, nevím, ale od této chvíle Plichta Malému moc důvěřoval. Já jsem Plichtovi vždy radil:
"Pane Plichta, pojďte, budeme vás předávat po známých od vesnice k vesnici a za 14 dnů jste v Rakousku".
Ale Plichta nechtěl. Od této chvíle dostalo vše rychlý spád.

Zpět na obsah


Agent Ladislav Malý

Jen tak mimochodem jsme se informovali v Rokytnici, kdo že je to Malý a tam nám řekli:


"Rychle se ho zbavte, nebo do měsíce jdete do kriminálu!"
Malý - jak jsme se později dozvěděli - za války sloužil ve "vládním vojsku", po válce se dal do KSČ a později k StB.
Ti ho však nemohli běžně použít, když sloužil Hitlerovi, tak mu nabídli tuto špinavou práci - zakládání tzv. protistátních skupin. Všude, kde působil, byl jen měsíc a skupina byla zlikvidována. Ať přišel kamkoli, všude chtěl nejdřív seznam nespolehlivých lidí. Na to jsem mu já ovšem nenaletěl a řekl jsem mu, od nás žádný seznam nebude.
Dle zjištění dokumentační komise KPV byl Ladislav Malý ihned po válce školen ve Vídni v sovětském pásmu na agenta pro StB. Školu vedl a školil sovětský gen. Mechlis ze sovětské rozvědky a naše agenty pro NKVD dále Reicin pro naši armádu, pro partyzány mjr. Schramm, pro aparát strany Šváb, Geninder a Bacílek, agenty pro StB Pich - Tůma. Tam byl školen i Ladislav Malý.
Ne tedy v Německu, jak o sobě rozhlašoval, ale v sovětském pásmu v Rakousku. Odtud měl také Ladislav Malý falešné legitimace. Jednu na jméno Ludwig Gross, která byla vydána 25.6.1948, a druhou na jméno Ladislav Malý s datem vydání únor 1950.
Asi začátkem června přemluvil v Újezdě Ant. Mitysku, aby šel s ním přes hranice - že ho za nesplnění dodávek stejně zavřou. K témuž pak přemluvil Plichtu: aby vzal celou rodinu a šel s ním - že je převede do Rakouska. Dva chlapce - Stanislava asi 19 let, Antonína asi 21 let, dceru Ludmilu asi 17 let a manželku.
Plichta mu uvěřil. Chlapci chodili s Malým a Mityskou a dcera s matkou byly chvíli u známých. Potom se dokonce ještě skrývaly nějaký čas v bunkru pod hromadou hnoje.
Plichta stále naléhal na Malého, aby je už převedl. Ten se stále jen vymlouval: jednou nepřijelo auto, pak zase nepřišel průvodce a když už to bylo neudržitelné, vyřešily to Babice!
Ještě než ovšem "udělal" babickou akci, zosnoval ještě mnoho jiných "zločinů", aby pak bylo za co trestat:

1. Zapálil v Mikulovicích stodolu, která stejně přede žněmi byla prázdná.
2. V Újezdě vypustili Malý, Mityska a 2 bratři Plichtové újezdnímu tajemníkovi v noci prase na dvůr a stříleli na ně všichni, komu přišlo do rány.
Dále v Cidlině navštívil funkcionáře, natloukl jim a jednoho postřelil do ruky. Toho postřeleného vytáhl z postele a řekl, aby se oblékl, ten otevřel skříň a na horní polici ležela pistole. Malý nevěděl, zda-li sahá po pistoli, nebo po šatech, tak mu postřelil ruku.


Když jednou přišli k nám - bylo to po té střelbě na prase - tak jsem Malému dosti ostře řekl:
"Seberte se a běžte odkud jste přišel. Na takové klukoviny zde nejsme zvědaví. K ničemu to není dobré, takže to zde dělat nebudete!"
Od té doby na mne Malý nemluvil.

Zpět na obsah


Co bezprostředně předcházelo babickým vraždám

Asi dva dni před událostí v Babicích přišel Plichta s dcerou, že v tom bunkru pod hnojem nemohou být, abychom je nechali u nás. Plichtová že je u Kříže v Lažanech.


Plichta sám měl oteklou nohu, nemohl chodit.
Druhého července asi půl hodiny před půlnocí přišli Malý, Mityska a oba bratři Plichtové k nám a chtěli, aby Plichta šel s nimi, že se něco stalo a že u nás zůstat nemůže.
Neřekli ale, co se stalo. Plichta prohlásil, že má nohu oteklou, že by nikam nedošel a že zůstane u nás.
Oni potom tedy odešli.
Až ráno asi po osmé hodině jsme se dozvěděli, co se vlastně v Babicích stalo.
(Zde je třeba říci malý dodatek: Když Malý se svými společníky přišli k nám pro Plichtu, poslal mě Malý pro limonádu, že má žízeň. V té době, než jsem se vrátil, řekl Malý Plichtovi, že musí jít s nimi, že zastřelil v Babicích čtyři komunisty. Tak mi to řekl otec po 11 letech, když jsme se vrátili z kriminálu.
Není tedy pravdou, že Mityska postřílel funkcionáře v Babicích, jak tvrdí StB, ale povraždil je sám Malý! Jelikož však Malý u soudu nemohl figurovat, vytloukli toto doznání na Mityskovi. I paní Kuchtíková i postřelený Bláha mají ve svých protokolech napsáno, že slyšeli jen dávku ze samopalu. Není tedy pravdou, jak píše Holub v knize BABICE, že Malý zastřelil Kuchtíka ranou z pistole.
Navíc nám později lidé říkali, že už celé odpoledne před vraždami jezdila milice, SNB, StB a čekali na různých místech. V Čáslavicích, na křižovatce státní silnice s Lesonickou, v Šebkovicích atd.
Na co tehdy, 1. července 1951 čekali? Na mrtvoly?
Večer před vraždami upozorňoval Mucha ze Šebkovic na návsi v Babicích Muchu, Plavce, Prodělala a Roupce, aby do školy nechodili, že se tam bude střílet. (Jak to, že z nás to nikdo nevěděl a pomocník StB to věděl?)
Roupec mu řekl:
"Nikomu jsem neublížil", a šel.
Já věřím, že Roupec, když přišel do školy, jistě to všem ostatním řekl. Proč tedy neodešli? Na co čekali?
Bláha měl někomu říct, (potvrzeno to nemám) že večer přijedou soudruzi z okresu na schůzi, ale že toho mají moc a nevědí přesně čas, aby počkali. A tak čekali a také se dočkali!
Když jsem se vrátil po 11 letech z kriminálu, pracoval jsem v lese v Děčíně. Přišel za mnou na kontrolu jeden pracovník ze závodu (jméno zatím neuvádím) a říkal mi:
"Já to u vás znám a dokonce jsem tam i byl."
A začal vyprávět, že v té době sloužil na vojně v Plzni a že jejich útvar byl pozván do Jihlavy na likvidaci "Babic".
Zeptal jsem se, kdy tam přijeli, vždyť je to dost daleko. On odpověděl:
"No, my už jsme jeli 3 dni před tím, prostě, v noci jsme jeli a ve dne jsme spali a v noci nás budili do akce."
Jak to, že věděli o vraždách už tři dny předem?

Zpět na obsah


Jak to vypadalo v babické škole 2. července 1951 kolem 23 hodiny

Ve škole byli přítomni: Kuchtík, Bláha, Roupec, Netolička. Před 23 hodinou přišel do školy Malý a Mityska - oba bratři Plichtové byli na hlídce venku - a jak nám pak Stanislav Plichta z brněnské nemocnice vzkázal, neměli vůbec tušení, co se tam bude dít.


Byli v domnění, že je chce Malý trochu postrašit, tak jak to dělal i jinde. Malý všechny čtyři funkcionáře poslal na chodbu a pak se zeptal, kdo je předseda. Kuchtík řekl: "Já jsem předseda", a Malý ho zastřelil.
Bláha i Kuchtíková mají v protokolech, že slyšeli jen dávku ze samopalu. Holub se ovšem zmiňuje v knize Babice, že Malý zastřelil Kuchtíka ranou z pistole. Tuto jednotlivou ránu však nikdo neslyšel. Takže ne Mityska, ale sám Malý je postřílel ze samopalu.
Má-li nějaké doznání v protokolech Mityska, pak je vymlácené. Bláha, když to viděl, vyběhl na schody a chtěl utéci nahoru, Malý křikl na Mitysku - "Střílej!" - teď ale vzniká otázka, jestli Mityska vůbec střílel. Dá se předpokládat, že Mityska by Bláhu nezastřelil, poněvadž Bláha u Mitysků často jako tesař pracoval, čili znali se dobře.
Přesto byl však Bláha postřelen a zůstal ležet na schodech. Roupec, Netolička a Kuchtík byli zastřeleni - to je verze StB.
Skutečnost je ovšem trochu jiná. Malý a Mityska ihned po střelbě odešli. Po střelbě vyběhla paní Kuchtíková na chodbu, začala naříkat a chtěla jim pomoct. Netrvalo dlouho a už tam byli příslušníci StB. A že prý aby s ničím nehýbala, vše aby nechala tak, že za chvíli přijdou.
Paní Kuchtíková tedy běžela přes celou vesnici pro Chloupka, aby jel na motorce pro lékaře do Lesonic.
A teď vzniká otázka: Kde se tam v tak krátké době vzali příslušníci StB a kde byli schováni? Tu střelbu museli dobře slyšet, když hned přišli. Jistě také viděli, když Malý a Mityska šli do té školy. Proč je tedy nesebrali hned a nezabránili nejhoršímu, nebo alespoň, když utíkali z té školy. Dá se předpokládat, že byli schováni na faře, která byla teď po zatčení faráře Drboly už 15 dnů prázdná.
Malý s ostatními pak přišli do Cidliny pro Plichtu, že musí jít s nimi. Proč Malý chtěl mít všechny kolem sebe? Proč stále naléhal na Plichtu, že musí s nimi? Když pak viděl, že má nohu celou oteklou, tak odešli. Viděl asi, že by daleko neutekl.

Zpět na obsah


Před střelbou v žitném poli

Malý s doprovodem odešli do Bolikovic a k ránu šli zalehnout do žitného pole kousek od Babic. Toto vše sledovali dva komunisté, kteří seděli na hrušce před Stehlíkovým barákem. Viděli dobře, kdo k nám šel a kdo odešel. My jsme o nich sice dobře věděli, ale nemohli jsme to Malému říci, on by je jistě postřílel a naše rodina by pak celá byla pověšena, toho jsme si byli dobře vědomi.


Celé široké okolí Babic bylo obsazeno milicí, SNB, StB, vojskem a komunisty - jen kolem Babic nebyl vidět žádný pohyb. Proč Malý s doprovodem zůstali tak blízko obce? Od 23 hodiny do rána mohli být až u rakouských hranic nebo někde jinde.
Asi v 11 hodin začalo mohutné zatýkání. (Jak věděli, koho mají zatknout, když neměli ještě ani Plichtu ani Malého ani jeho společníky?)
K nám přijeli asi v 11 hodin. Po desáté hodině všechny silnice a cesty byly ucpány auty s lidmi. Já jsem byl s Plichtou na půdě, každý u jednoho okna a sledovali jsme celé dění. Najednou ode vsi vyjely tři auta, dlouhé škodovky na 6 lidí, ty už každý znal. Plichta jen křikl, už jedou, rychle přeběhl půdu a než jsem já doběhl ke schodům, už byl v seně klid. Bral jsem ty schody snad po třech, rozrazil jsem dveře a narazil jsem přímo na lauf od samopalu. Pak už to šlo normálně, kopance, facky, bití, ke zdi, ruce nahoru a hlavně, kde prý je Plichta? (Jak to už věděli, že neodešel?)
Já jsem stále tvrdil, že nevím kde je a věřil jsem, že se mu snad podaří utéct. Znal totiž náš barák dobře už od okupace. Když jsem tak stál u zdi v chodbě, viděl jsem, jak si StBák cpe do kapes peníze, které měli naši doma ušetřené. Ozvat se nebylo možné a pak jsem věděl, že je stejně konec a nakonec je jedno, kdo je ukradne.
Nejdříve odvedli v železech otce a až donesli další pouta, odvedli mě do jiného auta. Do dalšího přivedli pak Lídu Plichtovou, pak jeli pro moji sestru Ludmilu do práce i pro mého bratra Josefa.
Švagrová, když vše viděla, vzala svého malého chlapečka a utekla k rodičům.
Tak z celé velké rodiny zůstala jen maminka. Kolik bolestí a utrpení musela chudák prožít, dá se těžko napsat. A to byl teprve počátek. Po celém baráku bylo vše rozházené, podlaha pokud byla dřevěná, vytrhaná a v tom hrozném prostředí za stálého doprovodu StB ve dne v noci musela matka žít ještě 14 dnů, než měla první skupina, ve které byl i můj otec, po soudu. Pak všechny ženy odvezli na státní statek do Ploskovic. Nesměly si nic vzít, ani oblečení.
Nás zatčené pak odváželi do želetavské školy. Nejdříve dali každého do pivovaru do sklepa, kde byla připravena z milice fackovací garda: Kounek Antonín, Kacetl - krejčí a další. Přivázali každého na židli a mlátili až omdlel, pak je polévali vodou a šlo vše znovu tak dlouho, až sami uznali, že má dost. Já jsem byl proti druhým ve výhodě, mě totiž hned u baráku posadili do auta velitele StB Jihlava štábního kapitána Zita (to jsem zjistil později) a ten odjížděl od nás až asi za tři hodiny a ještě jsme se od Želetavy museli vrátit, když zjistil, že mám ruce úplně modré a mrtvé a on klíče neměl. Když mi sundali pouta, musel mi řidič dát ruce dopředu sám, já jsem s nimi nepohnul. Čekal jsem totiž dlouho v autě a protože mě pouta dost tlačila, kroutil jsem rukama a nevěděl jsem, že tím se vlastně pouta stále víc utahují. Tím, že jsme do Želetavy přijeli dosti pozdě, tím jsem vlastně unikl fackovací gardě, ale abych také nepřišel zkrátka, dostal jsem jednu přes ucho (ještě dnes mám u bubínku čtyři díry), hned jak mě ve škole strčili mezi dveře. Pak už jsem slyšel jen hučení v hlavě. Od této chvíle jsem nepromluvil tři dni a tři noci, po které nás stále vyšetřovali. Na mě to působilo hrozně. Za celých 26 let, ani v mládí jsem od nikoho facku nedostal, ani od tatínka. Na to jsem velmi háklivý a tvrdý - řekl jsem si - raději chcípnu - ale neřeknu. Ono se mi to vlastně hodilo - počítal jsem totiž, že se Plichtovi od nás podaří utéct. Když na vyšetřovačce viděli, že bych se raději nechal utlouct, předali mě od toho černého zabijáka k "Frantíkovi" - tak mu říkali - a Frantík byl dobrák. Vyšetřovalo se obyčejně v noci, tak Frantík spal za stolem a já v rohu za dveřmi. Ráno mi jen řekl:
"Tak to podepište."
Měl vše napsané a od koho? Kdo mu to dopředu psal?

Zpět na obsah


Vraždy v obilí

A teď se vrátím ještě k těm, kteří byli schováni v obilí. Zajímavé je na tom to, že okruh, který byl založen se stále stahoval kolem toho žitného pole, kde oni leželi.


A teď poprvé v životě popíši to, co nám později vzkázal po spoluvězních Stanislav Plichta z brněnské nemocnice, kde celý ochrnutý ležel s nadvakrát prostřelenou páteří a lidé z Bolíkovic, kteří vše sledovali ze "dvora":
Asi po 17 hodině přiletělo malé letadlo z Jihlavy, které měli StB Jihlava pro tento účel už dříve přiděleno. Zajímavé na tom je, že letadlo letělo přímo k tomu žitnému poli, co oni leželi. Začalo kroužit kolem pole a Malý (?) po něm vystřelil. Čili tím jim dal on osobně jasně najevo, kde přesně jsou. Kruh kolem se začal stahovat kolem pole. V tom v obilí začala střelba, vyskočil Mityska a utíkal k těm, kteří ho přišli zatknout, čili hledat ochranu u svých nepřátel.
Pak se zvedl se zdviženýma rukama z obilí vousatý chlap a šel k autu, které stálo na cestě u obilného lánu. Nasedl a auto okamžitě odjelo.
V obilí zůstal ležet umírající Antonín Plichta (asi 21 let) a jeho prostřílený bratr Stanislav. Stanislav vypráví dál:
"Malý nám stále sliboval, že nemusíme odcházet daleko, že pro nás přiletí letadlo a odletíme do Německa. Když jsme v tom obilí leželi už celý den a viděli jsme kolem to houfování StBáků, vznikla dosti napjatá situace a nervozita. Když konečně v 18 hodin letadlo přiletělo přímo nad nás a my jsme poznali, že je to letadlo naše, a ne cizí, že je to od Malého podtrh, nervozita dostoupila vrcholu a začala mezi námi prudká hádka. Malý když viděl situaci, začal na nás střílet. Tonda Mityska utekl. Tonda (bratr) umíral a já jsem byl úplně ochrnutý. Malý se zvedl a odešel přes pole k autu, které tam stálo, nasedl a auto odjelo. Mitysku postřelil do nohou jeden z milicionářů z Moravských Budějovic, z tamních strojíren."
Vousy, co jsem znal nosil jen Malý. V Bolíkovicích čekal a byl tam StBáky dovezen obvodní lékař z Lesonic MUDr. Klempa. I když v žitě ležel rozstřílený Stanislav Plichta, lékaře tam nevzali. Chyběl tam totiž právě jeden člověk a to Ladislav Malý - agent. Až pozdě večer se jim podařilo najít vousatou mrtvolu, pak teprve dovedli lékaře. Když MUDr. Klempa psal úmrtní list, říká, kdo to je, já ho neznám. A oni mu řekli. Napište Malý a je to. Na Antonína Plichtu (ml.), který tam umíral, močili postupně všichni StBáci co tam kolem byli a potom do něho začali kopat, dokud nezemřel.
Toho mrtvého - údajného Malého - kterého tam pak přivezli (to jsme se dozvěděli až po soudu) měli prý dovézt z Třeště. Podle fotografie to však Malý rozhodně nebyl. Ten dovezený byl trochu starší a měl obličej do trojúhelníku, přičemž Malý měl obličej kulatý.

Zpět na obsah


Je agent Ladislav Malý ještě živ, a když, pod jakým jménem?

Když už jsme měli po vyšetřování, protokoly jsme už měli podepsané a uzavřené, vzali nás asi 15 lidí na práci. StB vystěhovalo civilní zaměstnance z celého jednoho křídla soudní budovy v Jihlavě (pozn. Regionalistu: v Tolstého ulici, budova dnešní VOŠ) a my jsme byli jako pomocníci u zedníků a malířů.


Z naší kobky nás bylo pět. Ja a Jenda Pánek z Popovic jsme dělali stále spolu, on byl též z babického případu. Několikrát nás také vzali do Hluboké na velitelství StB zazdívat vchody do podzemních chodeb. Dozor měl nad námi údržbář a topič Strašil. Jeho syn byl příslušník StB, šofér. Strašil sám nebyl zlý, on se nám staral o jídlo a my jsme vlastně za něho dělali. Jednou nám Strašil říkal:
"Tady v té kobce také několik dní seděl Malý."
Já věřím, že to tak mohlo být. Ne všichni StBáci věděli, kdo to Malý je. Tak aby se mu nic nestalo, byl tam schován. Jindy nám říká:
"Tamhle na smetišti jsou vyhozeny Malého hadry."
Já s Pánkem, když jsme nosili maltu v nosítkách jsme ty hadry (kožené) prohlédli a musím potvrdit, že byly jeho. Z toho obilí asi tedy Malého odvezli nahého, když šaty byly v Jihlavě. To už pak nosil uniformu a byl zřejmě na vyšetřovačce a psal dopředu protokoly. Ti ostatní tři z naší kobky byli: Maďar Imire Silvaszy, Polák a Vaněk - bonzák, který nás nepustil z očí.
Když jsme pracovali na té nové vyšetřovačce, hlídal nás takový menší bachař a jednou mi říkal:
"Já jsem byl také u vás, já to tam znám".
Já mu říkám:
"A kdypak?"
A on vyprávěl:
"Byl jsem u toho, když u vás chytili Plichtu. Bylo asi 18 hodin. Byli jsme na půdě (oni tam chodili na uzené maso a na klobásy, které tam byly pověšeny - celá zabijačka) a když jsme šli dolů, povídá kamarád - já do toho sena pustím dávku - začal střílet a Plichta vylezl."
To vše jsem nevěděl a zbytečně jsem se nechal mlátit. Byla rozstřílená střecha, kterou jsem po koupení svého vlastního baráku opravil a rozstřílenou zeď jsem nechal.
Ještě se vrátím k tomu zatýkání Malého. Musel je postřílet někdo, od koho to nečekali. Žito, ve kterém leželi tři týdny přede žněmi bylo nejméně přes jeden metr vysoké. Kdyby je někdo chtěl postřílet, musel by si stoupnout až nad ně blízko, aby je vůbec viděl a je nepravděpodobné, že ti, kteří byli v tom žitě a ozbrojení, že by se na ně usmívali a nechali se postřílet.
Antonín Kourek ze Želetavy (jeden z té fackovací gardy v Želetavě) vyprávěl:
"Navečer dovezli dva, jednoho nám dali a já říkám - ještě toho vousatého nám dejte, my se na něho podíváme - ale toho nám nechtěli dát, že si ho nechají pro sebe."
Nemohl to být nikdo jiný, než Malý, tehdy plnovous nikdo nenosil - jen Malý.
V babické skupině bylo asi devět spolupracovníků StB, kteří věděli víc, než ostatní, o nich se při vyšetřování mluvilo a přesto nikdy nebyli zatčeni. Čili o každém našem pohybu StB dobře vědělo. Vždy, když jsme jezdili na vyšetřování, bylo slyšet nářek P. Drboly:
"Nekopejte do mne, zabijte mne - já to nevím".
A on opravdu neměl o Babicích ani potuchy, byl zatčen už 15 dnů před touto událostí. Jednou v noci mu dali svěráky na všechny prsty na rukou - šroubama se utáhnou a než oteklé prsty popraskají, trvá dosti dlouho. Je to hrozná bolest. Celou noc bylo slyšet takový nářek, že celý kriminál nespal. Kdyby ho tak brzy nepověsili, věřím, že by ho utloukli. Utloukli proto, že nechtěl podepsat, že babický případ byl jeho nápad. Tak byl utlučen i P. Toufar z Čihoště na tehdejším Jihlavsku, že nechtěl podepsat, že s křížem hýbal on.
Výpověď Drahoše Němce (20 let) později pověšeného říká:
"Když zatýkali Rokytnici a Heraltice, byli jsme s Malým schováni u Kopuletého pod včelínem. Služební pes tam tak škrábal, hrabal a štěkal, až jsme měli strach, že nás najdou. Ale oni psa odvedli a pak už tam nepřišli".
Jednou šel Malý, Mityska a bratři Plichtové z Újezdu do Cidliny. U lesa Volšáku narazili na cestě na skupinu milice z Boroviny, kterou byl celý les obsazen. To dělali každý den a pokaždé jinde. Když Malý přišel až k nim (nebylo je vidět - za nimi byl les), Malý zastavil, otočili se a šli pak přes pole dál. Proč ho tehdy hned nesebrali?
Když byla zatčena Rokytnice a Malý přišel do Babic, zjišťovali jsme v Rokytnici, kdo je to malý a tam nám řekli:
"Rychle se ho zbavte, jinak do měsíce jdete do kriminálu".
Uvažovali jsme o tom dost dlouho a bylo nás mnoho, ale nenašel se nikdo, kdo by ho zlikvidoval a to jsme samí "BABIČTÍ VRAZI".
V roce 1949 byl na babické faře zatčen P. Arnošt Poláček, který dostal dvacet let za šíření protistátních letáků. Našli mu jeden v kapse. Leták sice našli, ale toho, kdo mu jej tam dal, nehledali.
Další kněz a partyzán P. Jindřich Hladík byl též, jako P.Msgre Jan Podveský upozorněn komunistou a též bývalým partyzánem Ošmerou, aby zavčas zmizel. Tak tomu ušel a mohl se dostatečně angažovat pro lidovou stranu. Ale P. Drbola tomu neutekl.
V roce 1956 jsem byl na táboře "Rovnost". Přišel za mnou spoluvězeň Karel Bednář z jižních Čech a říká mi:
"Já Malého dobře znám, byl jsem s ním v západním Německu a dokonce jsem s ním bydlel. V zimě v roce 1950 tam ukradl nějaké dolary a pak zmizel. Přišli za mnou, abych ho šel jako navštívit a až tam budu, že tam vtrhnou, abych jim pomohl při zatýkání. Jenže on už byl pryč. V roce 1952 (rok po Babicích) jsem se s ním setkal u známých, když jsem chodil jako "agent" z Německa sem. Malý se ptal, kam ještě jdu. Odpověděl jsem, že zpět a on hned, že mě doveze na motorce k hraničnímu pásmu, že estébáky má všechny ve skupině. K pásmu mě dovezl, ale už jsem neprošel, hranice již byla uzavřena".
V pozdějších letech viděla Lída Plichtová Malého v Litoměřicích. Říkala matce: "To je Malý:" On to zaslechl, otočil se a utekl do jednoho baráku, kde ho nenašli. Kdyby nebyl Malý, tak by neutíkal, poněvadž by nevěděl o co jde.
Malý také, abychom měli všichni nějakou činnost a bylo pak za co trestat, nás posílal s různými vzkazy. Nejvíce dopisů bylo k vrchnímu strážmistrovi Herzigovi do Okříšek. Vždy byl podepsán "dvojče" kpt. Ladislav (Malý) a mjr. Vašek (Mareček) si říkali a i na StB jim říkali "dvojčata". O tom vrchním strážmistrovi Herzigovi jsem při vyšetřování mluvil a vyšetřující mi řekl:
"To je naše věc, my si to prošetříme".
Ale v protokolu nic nebylo a Herzig sloužil dál.
Starý Malý - otec vraha - který dal synovi pistoli, se s ním několikrát sešel, dostal u soudu dva roky. Podle výpovědí sousedů ho StB každou sobotu vozila domů. Jak dlouho byl v kriminálu, nevíme. Když jsme jeli od soudu, ptal se mě starý Malý, co je s Ladislavem. Povídám si: "Počkej neřáde, teď si tě vyzkouším". A říkám mu: "Ten už je dávno mrtev". On se dal do smíchu, až StBácký doprovod vstal a díval se, kdo se to může smát, když každý dostal spoustu let a P. Bula špagát. On, Malý, věděl, kde syn je.
Když jednou tatínka při vyšetřování zmlátili, že ležel na zemi, otevřely se dveře a ve dveřích stál Malý v uniformě (tatínek ho zahlédl pod koženými brýlemi, které nám dávali). Vyšetřovatel se Malého ptal, co tady s tím a ukázal na tatínka. Malý mávl rukou a říká: "Ať jde do hajzlu." a od té doby už tatínka tolik nemlátili.

Zpět na obsah


Epilog


Když bylo po vraždách v Babicích, budili se milicionáři v Čáslavicích a Římově: "Vstávej, už to začalo". "A co začalo?" Jak to dopředu věděli, co má začít?
Už týden před soudem měla StB Jihlava objednáno sedm rakví. Jak věděli, že u soudu bude sedm špagátů?
Asi v polovině června mě poslal Malý ke své sestřenici do Piešťan. Řekl mi to v pondělí a ve středu, že musím jet. Jel jsem vlakem a ve vagonu, do kterého jsem v Moravských Budějovicích nastoupil, jsem si prohlížel každého spolucestujícího, abych si zapamatoval tváře, které mě budou provázet. Byli to čtyři chlapi, kteří se mnou jeli až do Piešťan. Měl jsem na sobě bílý plášť pro případ špatného počasí. Ten jsem pro jistotu sroloval a strčil do aktovky. Počítal jsem, že budou někam volat můj popis a jistě by tam bylo - bílý plášť. Když jsem vystoupil v Piešťanech z vlaku, byl na nádraží samý SNBák, rychle jsem zabočil vlevo do ulice, která vedla k městu. Všude bylo po obou stranách spousty SNBáků. Řekl jsem si:
"Obejdu jeden blok a tím se jim ztratím".
Ale ono to bylo všude stejné. Měl jsem vztek, do čeho že mě to nahnal a tak jsem si řekl, že půjdu přímo k ní, ať ji třeba zavřou, když je bratránek takový neřád. A šel jsem. Na osobním oddělení jsem se dověděl, kde bydlí. Pracovala přímo v lázních. Odevzdal jsem jí dva dopisy, nepozvali mě ani k nim a že, abych si ráno přišel pro odpověď. Měl jsem v Piešťanech kamaráda z vojny, ale za ním jsem jít nemohl po tom, co se dělo. Jistě by ho zavřeli. Ubytoval jsem se v hotelu a šel jsem hned spát abych se moc neukazoval. Ráno jsem zašel pro dopis a vracel se za velké asistence ochránců k nádraží. Na nádraží jsem si koupil noviny, usedl na lavičku a přes noviny jsem pozoroval tu velikou starost o mne. Bylo mi divné, že už mě nesebrali. Za několik minut přišlo 10 vojáků, rozestoupili se po celém nádraží a byli tam až do příjezdu vlaku. Těsně před příjezdem odešli. Já jsem nastoupil a aniž bych sledoval, kdo mne doprovází, jsem dojel až domů. Malý se hned ptal, jakou jsem měl cestu. Já jsem mu řekl:
"Ale, dobré to bylo."
O celém tom dění jsem mu neřekl ani slovo, tím jsem si potvrdil to, co nám řekli už dříve v Rokytnici:
"Je to syčák, zbavte se ho, nebo za měsíc jdete!"
Koncem léta 1951 byla v Jihlavě na náměstí velká "mírová" slavnost. Na této slavnosti byli slavnostně povýšeni všichni příslušníci StB od ministra Kopeckého, že tak úspěšně zlikvidovali nepřátele socialismu. Každý byl povýšen až o šest stupňů výš. Ráno přišli a byli samé zlato. Velitel věznice strážmistr Stejskal přišel jako poručík - prostě, všude samé zlato. Jak krásně si budovali budoucnost na utrpení druhých.
Místní akční výbor v každé vesnici musel už v dubnu 1948 nahlásit všechny politicky nespolehlivé osoby trojmo na Okresní akční výbor. Kdo byl jednou takto nahlášen, byl také zavřen.
Vzpomínky pamětníka tzv. "Babických událostí", dlouholetého politického vězně Ludvíka Stehlíka zpracoval a upravil:

Leo Švančara, Regionalist