Někteří dobří rodáci z Vysočiny
Malý výběr z mnohých "dobrých rodáků" Vysočiny, kteří se postavili komunistické zvůli
Jen nemnoho českých básníků dokázalo vzdorovat totalitním režimům natolik nepoeticky, že to přivedlo mocné tohoto světa k bezradnosti. Jedním z velkých mužů, kteří to dokázali, byl kněz a křesťanský básník, pater Jan Dokulil. Rodák z Mastníka u Třebíče, kde se narodil přesně před dvaadevadesáti roky, ve středu 13. července 1910.
Jan Dokulil byl po studiích v Brně postupně kaplanem Třebíči a Měříně, až se v roce 1937 stal farářem v Uhřinově u Velkého Meziříčí. Kněz Dokulil v době války na své faře ukrýval gestapem hledané rodiny odbojářů, mimo jiných i rodinu pozdějšího komunistického presidenta Ludvíka Svobody.
V roce 1950 měl být během takzvané katolické akce farář Jan Dokulil zatčen, nicméně podařilo se mu komunistické policii uniknout. Po neuvěřitelných sedm let se páter Dokulil skrýval před totalitní mocí na území jejího vlastního státu, neprostupně obehnaného ostnatými dráty a elektrickými ploty. Až v roce 1957 mohl režim odbojného faráře v Jihlavě odsoudit ke 12 letům vězení, z něhož jej v roce 1965 osvobodila až amnestie. Autor sbírek Křížové dny, Lidský živote či Tváří v tvář umírá komunisty nezlomen na faře ve Svitávce v první únorový den roku 1974.
Zpět na
obsah
Nejvýznamnější český básník sprirituální mystické poesie. Výjimečný duch, stíhaný ranami osudu s až morbidní důkladností, rodák z Mastníka u Třebíče, Jan Zahradníček.
Od mládí tělesně postižený básník vystudoval na Karlově universitě slavistiku a germanistiku a od roku 1940 byl redaktorem revue Akord. V roce 1946 se přestěhoval do Brna, kde vznikla jeho poema Znamení moci. V roce 1951 je invalidní Jan Zahradníček komunisty zatčen a následně jako nepřítel státu odsouzen ke 13 letům vězení. Po jeho zatčení se básníkova rodina stěhuje k Zahradníčkovu bratranci, faráři a básníkovi Janu Dokulilovi do Uhřínova u Velkého Meziříčí. Zde také v polovině padesátých let nešťastně umírají dcery vězněného básníka na otravu houbami.
Po propuštění z vězení na základě amnestie v polovině roku 1960 se do Uhřínova uchyluje i sám Jan Zahradníček. Tomuto muži se zlomeným zdravím je komunistickým státem vyměřen důchod ve výši 560 korun měsíčně, ale ani této almužny si Jan Zahradníček na svobodě dlouho neužívá. Ještě téhož roku, v první říjnový pátek, básník dostává na uhřínovské faře u pátera Dokulila těžký záchvat. Jeho stav se zhoršuje natolik, že ještě při následném převozu do třebíčské nemocnice umírá. Autor Znamení moci, Pozdravení slunci či Žíznivého léta, překladatel a publicista Jan Zahradníček, odchází z tohoto světa v sanitce na silnici poblíž Oslaviček 7. října roku 1960.
Zpět na
obsah
Literární kritik, editor, překladatel a nakladatel. Rodák z Čáslavic u Třebíče, kde se narodil přesně před 103 roky, 4. ledna 1900, Bedřich Fučík.
Bedřich Fučík vystudoval gymnasium v Třebíči a poté studoval srovnávací literaturu na filosofické fakultě Karlovy university. V třicátých letech byl Bedřich Fučík ředitelem nakladatelství Melantrich, od roku 1945 pak ředitelem nakladatelství Universum a Vyšehrad. V roce 1951 byl Bedřich Fučík komunistickou policií zatčen a v roce 1952 odsouzen v soudní frašce nazvané komunisty procesem s klerofašistickou odnoží zelené internacionály k 15 letům vězení. V tomtéž procesu byl s Bedřichem Fučíkem mimochodem odsouzen i básník Jan Zahradníček.
V roce 1960 byl Bedřich Fučík propuštěn z vězení a v roce 1974 založil samizdatovou edici Rukopisy, v níž vydával díla spisovatelů Demla, Čepa, Zahradníčka i některé své vlastní práce. Šlo například o Sedmero a čtrnáctero zastavení či Oběšeného harlekýna. Souborné dílo tohoto výjimečného editora, kritika a rodáka z Třebíčska však mohlo vyjít až po jeho smrti, která Bedřicha Fučíka potkala v roce 1984.
Zpět na
obsah
Básník a dramatik. Rodák z Biskoupek u Třebíče, Vítězslav Nezval. Nezval vystudoval v Třebíči gymnasium a po maturitě se přihlásil na Filosofickou fakultu Karlovy university. Tu však Vítězslav Nezval nedokončil. Namísto toho nastoupil na rok do Masarykova naučného slovníku a od roku 1924 až do konce svého života působil s menšími přestávkami ve svobodném povolání spisovatele. Nezval byl svého času dramaturgem Osvobozeného divadla a na počátku komunistické éry vedl i filmový odbor ministerstva informací. Přestože Vítězslav Nezval požíval v novém komunistickém režimu určitého mimořádného postavení, zastával se opakovaně svých pronásledovaných přátel. Bojoval například proti zákazu soukromých vydavatelství a snažil se zachránit alespoň Staroříšské Dobré dílo a tasovské nakladatelství. Díky svému vlivu dosáhl Vítězslav Nezval ještě v roce 1948 vydání sbírky Jakuba Demla Mohyla. Pro tohoto tasovského kněze - zavrženého veřejností i režimem - se Nezvalovi podařilo v roce 1949 získat oficiální spisovatelskou pensi. Tu ovšem nakonec Deml sám s poděkováním odmítl.
Autor nezapomenutelné Manon Lescaut - rodák z Třebíčska Vítezslav Nezval - který je jedním z největších českých básníků 20. století, umírá ve věku osmapadesáti let 6. dubna roku 1958.
Zpět na
obsah
Sbormistr a hudební skladatel. Rodák z Polné, Zdeněk Skočdopole. Narodil se v roce 1923 v rodině obuvníka a po měšťanské škole absolvoval obchodní školu v Jihlavě. V roce 1955 byl Zdeněk Skočdopole zatčen a odsouzen za takzvané sdružování proti republice. Kromě vězení komunistická justice odsoudila Zdeňka Skočdopole k propadnutí majetku a ke ztrátě občanských práv. Po návratu z žaláře mohl pracovat jen jako pomocný dělník. Zdeněk Skočdopole byl od mládí mimořádně hudebně nadaný. Byl žákem profesora Theodora Paříka a později udržoval styky s s brněnským skladatelem Osvaldem Chlubnou. V roce 1960 se Zdeněk Skočdopole zasloužil v Polné o obnovení pěveckého sboru Čestmír, ve kterém pak 20 let působil jako sbormistr. Od roku 1965 byl také v Polné ředitelem kůru a sbormistrem chrámového sboru. Zdeněk Skočdopole je autorem řady církevních komposic - například Královny Míru, Modlitby, či Mešní písně ke Královně srdci. Po celý život komponoval i světské skladby - například valčíky, polky tanga či trampské písně. A tento velký muzikant, antikomunista a regneschori polenských kůrů Zdeněk Skočdopole umírá v Polné 27. června roku 1984.
Zpět na
obsah
Vynikající český theolog a dnes již legendární světlá postava českého protikomunistického odporu. Rodák ze Stříteže u Třebíče, Josef Zvěřina. Theologii vystudoval Zvěřina v Římě v roce 1938 a po návratu do vlasti byl zatčen a vězněn gestapem. Po skončení války se stal Josef Zvěřina asistentem Theologické fakulty University Karlovy a v období plíživého nástupu komunistické totality před rokem 1948 organisoval katolickou inteligenci. Po únoru musel Zvěřina z fakulty odejít a poté byl zatčen a odsouzen k 22 letům vězení. Prošel řadou věznic a táborů a podmínečně byl propuštěn až v jedné z posledních propouštěcích vln v roce 1965. V krátkém období Pražského jara se Josef Zvěřina vrátil na theologickou fakultu jako docent. V roce 1970 však musel opět fakultu opustit a o pět let později mu komunisté odňali i takzvaný státní souhlas k výkonu kněžského povolání. Josef Zvěřina, který se mezitím stal signatářem Charty 77, počal opět organisovat neoficiální církevní činnost. Vydával samizdatové informace o církvi a zejména řídil své proslulé skvělé tajné theologické semináře. Odměnou za celoživotní činnost se Josefu Zvěřinovi stal pád komunismu v roce 1989 a následná návštěva papeže v tehdejším Československu. Krátce poté totiž tento statečný kněz a vynikající theolog odchází na věčnost. Josef Zvěřina umírá náhle na srdeční slabost při své návštěvě itálie 18. sprna roku 1990.
Zpět na
obsah
Slovenská divadelní herečka a režisérka českého původu. Bývalá manželka jednoho z největších symbolů normalisace, Gustáva Husáka. Rodačka z Pacova na Pelhřimovsku, Magda Lokvencová. V Pacově se Magda Lokvencová narodila v roce 1916. Vystudovala práva a v letech druhé světové války studovala při zaměstnání na konservatoři herectví. Magda Lokvencová působila po válce na Nové scéně v Bratislavě, kde poprvé představila slovenskému publiku dílo Bertolta Brechta. Po únoru 1948 ovšem byla z divadla propuštěna, a to kvůli obvinění jejího manžela Gustáva Husáka z propagace buržoasního nacionalismu. Po svém propuštění z vězení se Gustáv Husák zachoval k Magdě Lokvencové přesně v duchu svého komunistického přesvedčení. Svoji ženu zavrhl, a poté, kdy on sám začal opět stoupat na stranickém žebříčku, ji navíc nechal upadnout do kruté nemilosti. Nenávist Gustáva Husáka k jeho bývalé ženě vedla tak daleko, že když v lednu roku 1966 Magda Lokvencová dostala srdeční záchvat, sanitku s umírající ženou nepřijala z rozkazu nejvyšších míst žádná nemocnice ve městě. Sanitka jezdila po ulicích Bratislavy tak dlouho, dokud zavržená Husákova manželka ve voze nezemřela. A tato Husákova první žena a také nakonec oběť, Magda Lokvencová, se narodila v Pacově 13. září roku 1916.
Zpět na
obsah
Karel Veselý, Jan Tuček a František Rod. Jména tří Jihlavanů, popravených ve vykonstruovaném procesu počátkem roku 1950 komunistickou justicí. Dalším známým odsouzeným v tom samém procesu byl mimo jiných například i jihlavský sochař Jaroslav Šlezinger, i když ten oprátce nakonec unikl a skončil v táborech nucených prací. Poslední dílo mistra Šlezingera - dokončené těsně před jeho zatčením - byla socha svatého Václava. Tu mistr za pomoci bratří minoritů potají ukryl v jihlavském minoritském klášteře, aby ji nepotkal neblahý osud jiného Šlezingerova díla, sochy T. G. M. před gymnasiem. Tato nenápadná socha svatého Václava stojí v minoritském kostele dodnes. Přečkala všechny zlé časy nepovšimnuta v kapli na pravé straně vedle oltáře s Jezulátkem. A tak lze dodnes kdykoli tohoto němého svědka minulosti u Minoritů navštívit. Vévodu české země z rukou nešťastného jihlavského sochaře, který zemřel na následky pobytu v komunistickém koncentráku a nuceného dobývání uranové rudy....
Zpět na
obsah
Kněz, mučedník a zřejmě i budoucí světec. Rodák z Lukova u Moravských Budějovic, u něhož byl v současnosti zahájen proces blahořečení, pater Jan Bula. Narodil se zde v červnu roku 1920 a ve třicátých letech vystudoval gymnasium v Moravských Budějovicích. Poté Jan Bula nastoupil do kněžského semináře v Brně, kde byl vysvěcen v roce 1945. Nastoupil jako kaplan do Rokytnice nad Rokytnou, aniž by tušil, že toto město bude posledním kněžským působištěm v jeho krátkém kněžském životě. Pater Jan Bula byl totiž v Rokytnici na jaře v roce 1951 bezdůvodně zatčen komunistickou státní bezpečností. Mladý kněz byl více jak třičtvrtě roku ve vazbě v Jihlavě krutě mučen a vyslýchán, až v listopadu roku 1951 proběhl zinscenovaný soudní proces. Na základě předem vydaného rozkazu byl kaplan Bula komunistickým soudem odsouzen k trestu smrti. Nebohý kněz byl po několika dalších měsících živoření v jihlavské věznici nakonec skutečně popraven. Teprve 32 letý pater Jan Bula byl na nádvoří jihlavského soudu v Tolstého ulici oběšen 20. května roku 1952
Rubriku zpracoval:
Leo Švančara, Regionalist
